Si proti atomu čili Americké čínsko-ruské dilema

Petr Fischer

Šéfredaktor Přítomnosti

Ruský útok na Ukrajinu vyvolal v Evropě strach z jaderné války, který vedl řadu západních intelektuálů k vstřícnějším postoji vůči Putinově Rusku. Dnes už se o jaderném útoku nemluví? Co se stalo? Máme se jaderných hlavic Ruska dál bát?

Když je nejhůř, vytáhnou se jaderné zbraně. V případě Ruska to, zdá se, platí stoprocentně. Představitelé ruského státu nejvíce hrozili atomovou bombou ve chvíli, kdy se jim v bojích na Ukrajině moc nedařilo. Dnes, kdy se pečlivě zakopaní a zaminovaní ruští vojáci vcelku úspěšně brání ukrajinské ofenzívě, už nemá taková hrozba své opodstatnění.

To je samozřejmě jen empirická spekulace, která má své rozumné psychologické základy, jsou tu ale i politické indicie. Před pár týdny přišel deník Financial Times s důležitou zprávou z Pekingu. Zpravodajům listu v Číně se v soukromém rozhovoru svěřili vysoce postavení čínští komunisté, podle nichž si na Vladimira Putina v této věci dupnul čínský vůdce Si Ťin-pching. Si podle zdroje z Pekingu měl Putinovi při pobytu v Moskvě jasně říct, aby Rusko s těmito „jadernými řečmi“ skončilo, což platí i pro bývalého prezidenta Dmitrije Medvěděva, který v nacionálním rauši na sociálních sítích házel jadernou bombu na západní země každou chvíli.

Samozřejmě může jít o řízenou indiskreci, která má ukázat, že Čína má na Rusko vliv a že není podporovatelem ukrajinské války, ačkoliv zpravodajské informace o dodávkách čínských komponentů a zbraní do Ruska mluví trochu jinak. Světu se tu skrze Financial Times říká, že Čína má Rusko de facto pod kontrolou, o čemž ostatně svědčí i to, že když ruský ministr obrany Šojgu vyrazí na vojenskou obhlídku do KLDR, má po boku čínské politické bodyguardy. Jistě to může být jen zdání, Si se při návštěvě Moskvy nicméně dal záležet na tom, aby ho jako mírotvůrce mohli brát obě strany. Proto také ta již podruhé opakovaná výzva, aby Rusko přestalo hrozit jadernými zbraněmi.

Je stále zřejmější, že Čína nejen nechce opustit konflikt na Ukrajině, ale že ho chápe jako příležitost k upevnění vlastních mocenských pozic. Nejen vůči Rusku, nikoliv jen vůči Ukrajině, kterou chce využívat ekonomicky, ale především vůči západnímu lídrovi, Spojeným státům americkým. Zpráva o tom, že čínský vůdce Si vynadal Putinovi kvůli hrozbě zbraněmi hromadného ničení, mohla být také poslána skrze solidní západní tisk právě kvůli Američanům. Proč? Aby bylo jasné, že Čína má své vojenské limity, že nedopustí definitivní ruské válečné zešílení a že dokáže být, ano je to tak, vstřícnější vůči USA. I když, jak všichni vidí, hraje svou dvojitou mocensko-ekonomickou hru.

Američané ale dál vytrvávají v poměrně tvrdém postoji k Číně. Prezident Joe Biden podepsal další vojenskou pomoc Tchaj-wanu, a také omezení amerických investic v Číně v oblasti technologií. Diplomatická a obchodní válka s Čínou tedy pokračuje dál bez ohledu na to, jak se vyvíjí konflikt na Ukrajině. Je-li pravda, jak píší Moscow Times, že Američané tajně jednají o ukončení války na Ukrajině s Ruskem, leccos by to vysvětlovalo. Především to, že chtějí svou energii věnovat spíše do soupeření s čínskou velmocí, nikoli do nekonečné opotřebovávací války na Ukrajině. Možná že právě to je také jediným spojovníkem mezi dvěma budoucími kandidáty na prezidenta, Trumpem a Bidenem.

Každopádně jaderná válka je jako reálná hrozba zřejmě na nějaký čas mimo hru, ať už díky Siovi nebo ne. Západní intelektuálové, kteří kritizovali vojenskou podporu Ukrajině za Západu, by se tedy měli soustředit na širší souvislosti konfliktu. Putin skutečně spustil válku o nový světový pořádek, a to nikoli proto, že to sám tak nazývá, ale hlavně proto, že to tak přijali jeho západní protivníci a východní skorospojenci. Putin se nechce ztratit v konfliktu velmocí, USA a Číny, proto dělá vše proto, aby nemohl být přehlédnut.

USA a Čína jistě nedojdou hned tak k nějaké dohodě oslabující dlouhotrvající mocenské a ekonomické napětí mezi oběma mocnostmi, je ale stále patrnější, že právě to by oslabilo ruského agresora ze všeho nejvíce. Pokud se dva největší hráči při překreslování mocenské mapy světa přestanou napínat a zvednou společně Ruskem hozenou mocenskou výzvu, je veškerá ruská snaha pasé. Putin chce mocenské uznání světa, a vynucuje si ho vojenskou silou, Čína dělá ekonomicky totéž. Pro Západ se tu skrývá klíčová otázka – zda lze v obou případech donekonečna říkat radikálně a jasně ne.

publikováno: 31. 7. 2023

Datum publikace:
31. 7. 2023
Autor článku:
Petr Fischer

NEJNOVĚJŠÍ články


Unesená Poslanecká sněmovna

Existuje patrně v poslaneckých hlavách jakási pomýlená představa, že kvalitu či hloubku parlamentní demokracie lze měřit …

Irena Kalhousová přece jen něco zamlčuje

Velmi si jí vážím, to však neznamená, že bezezbytku. Snaží se být objektivní, avšak cosi …

Zlí duchové a trosky raket

V životě a díle českého antropologa Luďka Brože (*1975) hraje sibiřská Altaj velmi významnou roli. Toto odlehlé …

Jak odpovídat na studentský hněv

Hněv studentů kvůli izraelskému útoku na Gazu se zaměřil na jejich vlastní univerzity, jejichž odmítnutí …

Islamisté a populisté jsou blíženci

Možná to někomu přijde za vlasy přitažené. Soudím, že islamisté a populisté jsou blíženci. Přivedli …

Skryté pouště a propasti v duši vraha

Určitě jste si taky všimli, že nás obklíčily kriminální seriály a filmy. Třeba v týdnu na přelomu dubna …

ANO na vibu „populismu okamžiku“

Politika je skutečnou politikou jen tehdy, když vidí za horizont přítomnosti. Když se v dnešku stará …

Britský odsun do Rwandy

Řečnické klopýtnutí britského náměstka ministra vnitra Chrise Philipa před televizními kamerami připomnělo pozorným divákům okřídlený …