s těmi, kdo nechtějí stát na vlastních nohou, platí, co napsal Antoine de Saint-Exupéry: „Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. … V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To vše až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrábou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám