Netypickým kulturním zážitkem z poslední doby pro mě bylo sledování posledního filmu Jana Švankmajera Hmyz ve světové premiéře na mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu za osobní účasti režiséra. Surrealistický mistr znovu kombinuje několik látek a tvoří cosi jako film-koláž: hlavní dějová osa vypráví o nacvičování hry bratří Čapků Ze života hmyzu v podání souboru ochotníků, ale mezi jednotlivé scény jsou nastřihané dokumentární záběry ze Švankmajerova ateliéru. Filmoví protagonisté si také sedají před kameru a vypráví své sny. Výsledek je nekonformní nejen se současným filmovým jazykem, ale bohužel i s mým diváckým pohodlím. „Ochotnická“ část je uječená a pitvořivá, prostřihy do filmového štábu vrací snímek do civilní roviny, ale celek působí dojmem naschválu, což potvrzuje i režisérův intelektuální prolog, ve kterém