Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o čemkoli skutečně zásadním: Kam jdeme a proč vlastně vůbec?

Můj otec kdysi v jakémsi nočním hovoru přiznal, že „chce vědět, že něco udělal pro své děti“. Bylo to úžasné, od něho jako dost tvrdého člověka. Ta tvrdost ale spočívala především v tom, že byl tvrdý (a neuvěřitelně nenáročný) sám vůči sobě. To je dnes naprosto nevídané. Dřív se nevychovávalo, dřív se v rodině jednoduše žilo. Dnes se prahne po „vzdělávání“, zatímco výchova je v troskách. Pojem autority nulitní, mravní závaznost žádná.

Nemohu se divit, že spo

publikováno: 22. 5. 2018