Stavil jsem se dnes ve své oblíbené hospůdce na jídlo a dvě plzínky. Dal se tam se mnou do řeči můj pravidelný čtenář. Komentoval můj poslední text. Říkal, že mám pravdu v tom, že nejde ani tak o nějakého Babiše a Zemana, ale o většinové postoje českého národa. A podle něj to není nic nového. Už se zase lidi bojí, už zase lžou, už zase chytračí, už zase mluví jinak v soukromí a jinak na veřejnosti. Ukončil to tím, že našel staronový recept, jak z toho ven. Podle něj je jediným řešením nebýt součástí systému. Nevstoupit do něj, anebo z něj rychle prchnout. Je to žití mimo hlavní proudy v novodobém undergroundu mimo ten stádní povinný optimismus. Ten řez společnosti