Kráčíš do vršku, kalíšky rozkladité, cinkají pro ouška dětí, křehkých andělů. Mateří douška ve spárách zdiva, které nehoří. Přemýšlíš o ohnivém tanci, žhnul ledabyle či zpupně, kapal horký kov, kanuly zvony, píšťaly přestaly znít. Kraj zmatený nápady cizích, výpady mocných, spády lačných. Bezčasí. Les je blíž a nebesa dál, svál sníh do lodí a závěje zebou. Tříští řada zim lodní kýl, dívenka odešla neznámo kam.
Udiven v chrámu, beránek koruny stromů spásá.
Dnes stoupáš po schodech hledaje plachtoví, pevné stožáry v bouřích a spádech těch. Dotknout se očima nebes a vidět ji, matku s dítětem, které žehná. Zastav se na ten čas, abys zachytil vteřinu světla, oblouk naděje, záři i stín. Půlměsíc pluje kamennou zdí. Mihotá. Loď našla směr, žebroví lesů, co jsou ná
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 10. 7. 2020
