Prohrávající společnost

Tomáš Konečný

Kurátor sbírek v Národním technickém muzeu.

Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.

A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.

Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.

A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.

Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?

publikováno: 22. 9. 2020

Datum publikace:
22. 9. 2020
Autor článku:
Tomáš Konečný

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Smyslem života je život sám

Stalo se vám to někdy? Ráno se probudíte. Nic mimořádného. Normální den. Otočíte se na druhou stranu. Podíváte se na hodiny. A z ničeho nic se ptáte sám sebe, zda to …

Bojové poselství z bojující země

Výpravné filmy o romantických hrdinech minulých staletí máme rádi, proč tedy nepřivítat Dovbuše z karpatských hor? Stojí za seznámení. Mimo jiné proto, že snímek o jeho pozoruhodné osobnosti vznikl loni na Ukrajině a natáčení …

Sny a naděje

V roce 1996 vyšla kniha amerického autora Richarda Paula Evanse (nar. 1962) pod názvem „Sny a naděje“ (český překlad v roce 1999). Jde o příběh dlouholetého nájemce jednoho starého domu. Při důkladném úklidu …

21. srpen 1968 očima dítěte

Letní prázdniny 1968 jsem prožil podobně jako předchozí. Do poloviny srpna jsem je trávil u dědečka a babičky v Radotíně u Prahy. Jako vždy jsem zažil řadu úžasných dobrodružství, taky jsem pomáhal se sklizní …

Strany a straníci – u nás a ve Švédsku

ČT1 v Událostech 16. července t.r. odvysílala zprávu o státních příspěvcích místním parlamentním politickým stranám a hnutím – a především o jejich ubývajících členech. Dosah této zprávy by nicméně veřejnoprávní divák ještě lépe pochopil, srovnal-li …

Neviditelná moc

V pokročilém létě bychom čtenářům rádi předložili vydatné knižní sousto pro dny pracovního klidu jako stvořené. Francouzský historik působící na pařížské Sorbonně rozebírá letitý fenomén mafiánství v historických souvislostech. Mafie a stát v moderních …

Pavel Rychetský, poslední příkladný pokračovatel Masaryka

Tím prvním nebyl Edvard Beneš, ale Karel Čapek. Beneš, přestože nad Masarykovým hrobem slíbil „věrni zůstaneme“, se od něj odklonil; kromě jiného podvolením Mnichovu, nadbíháním Stalinovi a přiznáním kolektivní viny …

Polemické putování mladé básnířky na Sibiř

S počínajícím létem bychom rádi v českém knižním prostředí představili odvážnou prózu mladé ruské básnířky Oksany Vasjakinové. Dokumentární, autobiografický text, vydaný v Rusku roku 2021 s označením 18+ a následně stažený z knihkupecké i knihovní sítě, je …