Prohrávající společnost

Tomáš Konečný

Kurátor sbírek v Národním technickém muzeu.

Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.

A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.

Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.

A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.

Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?

publikováno: 22. 9. 2020

Datum publikace:
22. 9. 2020
Autor článku:
Tomáš Konečný

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Proč utrácet všechna zvířata, i ta zdravá? Inu proto, že nejsou „zdravá“.

Za posledních padesát let nebyli čeští zemědělci vystaveni tak vypjaté situaci, jaké čelí v souvislosti s výskytem slintavky a kulhavky (SLAK) jejich maďarští a slovenští kolegové. Zprvu se zdálo, že nepůjde o nic významného, rychle …

Dům bez východu

Dům bez východu je název dokumentárního filmu režiséra Tomáše Hlaváčka a spoluautora snímku a producenta Martina Kohouta. Autoři (a jejich tým) mapovali po několik let alarmující situaci v brněnském bytovém domě Kuncovka. Film …

Úvahy nad novým dokumentem: Kam se poděla aktivita Milionu chvilek?

Vypadá to, že Chvilky naděje se poněkud opozdily; možná o víc než o chvilku. Zatímco vrcholovými body časosběrného dokumentu Amálie Kovářové jsou léta 2019–2020, a akční část děje snímku také jen o málo později, …

Hazardní šachová partie Donalda Trumpa

Milovník hazardní a riskantní šachové hry, mistr světa Michail Tal představoval diskontinuitu mezi většinou pozičně a „seriózně“ hrajícími vrcholovými šachovými velmistry. Pokud přirovnáme politiku k šachové partii, i zde dochází po delší době někdy …

Spolkový sněm bdící

Ve městě nad Sprévou nepřekvapí pouze sousoší Marxe a Engelse v nadživotní velikosti, jako by soudružský polibek smrti mezi Brežněvem a Honneckerem stále trval. Nelze se totiž ubránit pocitu, že hlavní památka z dob …

„In God We Trust“ (V Boha věříme)

Toto oficiální motto Spojených států amerických čteme na dolarových bankovkách. Nejprve se objevilo v roce 1864 na dvoucentové minci, v roce 1956 bylo zákonem stanoveno a podepsáno tehdejším prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem, na bankovky …

Dokumentarista Filip Remunda přivezl ze Sibiře svědectví o frustraci (některých) Rusů a všudypřítomné propagandě

Filmografie dokumentaristy Filipa Remundy obsahuje téměř tři desítky titulů, na řadě dalších se podílel jako producent. Některé natočil s Vítem Klusákem, s nímž založil i produkční společnost Hypermarket Film. Vznikla tu řada úspěšných, …

„Chci sloužit, ne posluhovat“, F. X. Šalda

František Xaver Šalda (1867–1937) je považován za zakladatele české moderní kritiky. Narodil se v Liberci, nejprve studoval práva, ale studium nedokončil. Potom vystudoval filozofii. Působil jako profesor cizích jazyků na Univerzitě …