Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.
A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.
Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.
A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.
Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?
publikováno: 22. 9. 2020