Prohrávající společnost

Tomáš Konečný

Kurátor sbírek v Národním technickém muzeu.

Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.

A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.

Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.

A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.

Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?

publikováno: 22. 9. 2020

Datum publikace:
22. 9. 2020
Autor článku:
Tomáš Konečný

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Nikoliv oslava, nýbrž truchlení: 9. květen

Medicína je trochu jako Rusko; neví, kde má hranice, a polyká jedno za druhým témata, která jí nepříslušejí. Ve stylu znělky Mládí republiky v Čs. rozhlase padesátých let, která začínala písní s textem …

Nepokoje na amerických univerzitách a schopnost pracovat s fakty

Čeští komentátoři až na výjimky prokazují v rámci izraelsko-palestinského konfliktu velmi chabou úroveň základních novinářských standardů. Ilustračním příkladem je komentář Alexandra Tomského Nenávist je smrtelně nakažlivá v deníku Právo.[1] Jeho text, …

Slovensko chrání děti před mobilním zlem. My ne.

Slováci jsou zase jednou v něčem důležitém před námi, alespoň co se týče vnímání zdraví svých dětí. Plánují totiž zavedení zákona či modifikaci existující vyhlášky tak, aby používání mobilních telefonů bylo …

Co doznívá v P(p)řítomnosti

Aneb: nejen o Benešovi Inspirativní setkání s historiky a čtenáři Přítomnosti v Topičově salónu 21. února 2024 nazvané Beneš – zachránce, nebo zrádce? poskytlo patrně nejednomu účastníku náměty k niternému zpracování ještě dlouho poté. Bylo …

Víra se k nám vrací prostřednictvím vědy

Víra a věda byly ve starém Egyptě dvě nerozlučné sestry, jednovaječná dvojčata, z nichž ani jedno nebylo Poluxem. Ani Řekům si nepřekážely. Pak přišel Descartes (já ho nemám rád, ale na něj …

„Masarykovy“, „Gottwaldovy“, „Husákovy“, „Havlovy“ a „Klausovy“ „děti“

Byl jich všech bezpočet. Masarykovými prvními „dětmi“ byli jeho studenti v osmdesátých letech 19. století. Obdivovali se mu a milovali ho. Patřili mezi ně i ti, kdo se na jeho stranu postavili ve …

Přátele buď máme, anebo nemáme. Nemůžeme si je „vyrobit“ ani koupit.

Přátelství je důležitou hodnotou v životě každého z nás. Přátelství je součástí našeho sociálního kapitálu, který nám pomáhá a který nás posiluje. Sociální kapitál vede ke zvyšování vzájemné důvěry mezi členy komunity či …

Poslední z Mohykánů

Po smrti Karla Schwarzenberga se většina komentářů soustředila na jeho život a činy. Ne však na historický význam jeho odchodu. Původ evropské šlechty sahá do Římské říše, v níž pozemková elita zvaná …