Prohrávající společnost

Tomáš Konečný

Kurátor sbírek v Národním technickém muzeu.

Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.

A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.

Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.

A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.

Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?

publikováno: 22. 9. 2020

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Apel lékaře na zlepšení zdraví pacienta

Vážení hradní pánové, i když jsem v minulosti patřil k těm, kteří upozorňovali, že jako občané máme právo na základní informace týkající se zdravotního stavu našeho nejvyššího ústavního činitele, musím nyní z pozice lékaře …

Kulturní tip do předvolebního času

Škrty, rozpočtová odpovědnost či zeštíhlování patří k tradičnímu politickému folkloru do té míry, že názorně potvrzují platnost starého rčení o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíte. Překvapivé je snad jen …

Chvála českých metafor

Už jako dítě jsem intuitivně tušil, že takzvaná sprostá slova ve skutečnosti sprostými nejsou. Jde o přiléhavé a přesné metafory, jimiž v češtině lid obecný dokáže vyjádřit takzvanou spisovnou češtinou …

My chceme studovat!

Využívám své pozice studenta v redakci Přítomnosti, abych pro jednou také otočil pozornost směrem k nepochopitelně opomíjené skupině obyvatel, k vysokoškolským studentům. Trend je to poměrně dlouhodobý, ale že tahle země není pro …

Co by nám o demokracii řekl Platón, kdyby se vrátil…

Za žádnou cenu sám sebe nikterak neomezovat – takhle dnes chápeme demokracii. Ale co z toho máme? Uvědomujeme si, že bezmezná svoboda ovlivňuje náš charakter? ptá se filosof Roger-Pol Droit: Řiďme …

Žádný strom neroste do nebe

Vztah k přírodě a klimatu musíme pokládat za prioritu a jako takový by měl být součástí všech programů národní i globální politiky 21. století. Nejde tu o nějakou bezvýznamnou otázku, …

Ukradené Stavovské divadlo

V roce 1920 jsme našim Němcům ukradli Stavovské divadlo. Legionáři vedeni hercem Národního divadla a idolem paní a dívek Rudolfem Deylem vrazili na Ovocném trhu do divadla a jednoduše ředitele Kramera spolu s celým ansámblem …

„Demokracie“ přichází… (inspirováno L. Cohenem)

Kanadský spisovatel, básník a zpěvák Leonard Cohen zemřel v roce 2016, den před zvolením prezidenta Trumpa. V duchu si říkám: Jak by asi reagoval na dnešní situaci USA ve světě? …