Prohrávající společnost

Tomáš Konečný

Tomáš Konečný

Kurátor sbírek v Národním technickém muzeu.

Poslední srpnové týdny jsem dohledával určité starší statistiky týkající se proměn americké politiky, což se vhodně střetlo s internetovými diskuzemi českých politických mistrů, kteří mají o dění v dnešních Spojených státech dávno jasno.

A vlastně mne jímá jedna obava: jestliže už je levicový postup institucemi směrem k jejich ovládnutí a transformaci tak daleko, že politika je nutně politikou nikoli pragmatického nalézání zájmů, ale kulturního střetu a identit (což minimálně na západní levici je už mainstream, ve Spojených státech amerických počínající i na pravici), tak skutečný děs přijde, až se ta tvrdá identitární politika prosadí v pravé části spektra.

Nejenom proto, že jediné silně definované identity v pravém spektru jsou nacionalistické a bělošské – kéž by alespoň „klasicky“ nábožensky fundamentalistické, chce se skoro zvolat, neboť s tím i na Západě máme své zkušenosti. Daleko zásadnější hrozba politické diskuzi a v konečném důsledku možná i demokratickému procesu nastane, až z politiky zbude jen boj dvou vyhraněných proudů o jakékoli mety. Od Aristotela platí, že politika je o hledání konsenzu a společného zájmu mezi politickou obcí. Ony dvě roviny pak mají různorodá provedení v podobě ústav a státních zřízení. Carl Schmitt tuto tezi v 50. letech minulého století rozšířil, když politiku definoval jako boj. V binární opozici „my“ versus „oni“ ale pořád mělo jít o prosazení většinového zájmu, na němž se za jistého procesu (ať už demokratického, či ne) lidé shodnou. Mám obavu, že aristotelské pojetí dnes mizí – a z politiky zůstává už jen ten boj. Nadto vedený nikoli společným zájmem, ale prosazením konkrétní identitární politiky.

A co si budeme povídat, pak můžeme třeba veřejné školství rovnou zabalit. K čemu vytvářet společný základ vzdělání a chápání vnějšího světa, pokud rezignujeme na politickou soudržnost společnosti. Skutečnost, že už dneska není kvalita veřejného vzdělávání v řadě západních společností žádná sláva, to radikálům z oběma stran jen usnadňuje.

Jako tradiční negativista se obávám, že několik následujících let tu už vlastně můžeme jen oddalovat nevyhnutelné a doufat v zázrak ztělesněný řešením a omezením stávající společenské polarizace. Existuje však ještě dostatečně silné „my“, pod nímž se určité společnosti – ať už americká, česká, či třeba francouzská – dokáží spojit?

publikováno: 22. 9. 2020

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Klausova logika

Nejen exprezident náš, americký a jejich lidi mají ve zvyku argumentovat tak, že se nejdřív vyhroceně ohradí proti: „zázračné vakcíně“, „povinnému očkování všech“ – dvě věci, které NIKDO NEŘÍKÁ, a pak na …

Zklamání z rozumu

Domnívám se, že jedna z příčin, proč nás omrzel rozum, je ještě jiné zklamání: že už nemůžeme obsáhnout celé pole a ovládnout všechny prostředky jeho činnosti. V osmnáctém, v devatenáctém století bylo snazší věřit …

Zidealizovaná Babička i Němcová?

Když jsem (kdysi) chodil na základní školu, krátce tam působil učitel, který mi v paměti utkvěl víc než většina ostatních. Jmenoval se Slouka a byl to muž impozantního zjevu i chování. Už tehdy …

KUPŘEDU KTERÁ?! aneb Koalice třetí.

Sotva v Přítomnosti vyšla moje ukolébavka na nápěv po česku oktosylabického verše Erbenovy vodnické balady o sesterských koalicích, které se ještě dlouho před podzimními volbami vyvraždí mezi sebou, aby jim pak na …

Pohádky a skutečnost – reforma psychiatrie

Před několika roky dostala paní doktorka Protopopová na starost Babiše juniora. Než se chlapec nadál, byl pod dozorem jejího manžela na Krymu, kde mu bylo umožněno strávit skoro jeden rok. …

„Co jim ten Trump dal, že jdou tak za ním?“

ptají se mě moji přátelé z Čech. Moje lakonická odpověď, že NIC!, je neuspokojila, a tak se pokusím odpovědět volným překladem zajímavého článku neurologa Bobbyho Azariana, který dle mého názoru vysvětluje „fenomén …

„Silou, ale ne násilím“?

Tato slova zazněla po větě: „Po skončení nouzového stavu si dokážu představit jenom občanskou neposlušnost.“ Pronesl ji při demonstraci na Staroměstském náměstí v neděli 10. ledna letošního roku extrovní pomatenec Daniel …

Puče, pučíky, pučičky

Motto: Nezdařený puč: „Puč mi stovku!“ „Nemám!“   Číňané mají jedno staré úsloví: „Přeju ti, abys žil v nudném čase!“ Snad že si času klidného a prostého od hromadného vraždění a poprav a věznění …