Když Československu zbývaly poslední roky a měsíce života, klíčová veřejná obava byla z návratu (bývalých) komunistů a estébáků k moci. Různé výzvy, od studentských výborů přes stávkující dělníky z ČKD, požadovaly nejen rozpuštění KSČ, ale také vyvlastnění jejího majetku a trestní stíhání.
Politická reprezentace k tvrdým krokům sáhnout nechtěla – památná jsou slova Petra Pitharta, že „slyší růst trávu“ totalitních čistek. Část politiků nicméně tvrdila, že se komunistickému vlivu dá bránit legální cestou, a tak vznikl „dočasný“ (dvakrát prodloužený) lustrační zákon, zestátnění majetku určitých socialistických organizací a opakované připomínání slibu nepustit komunisty zpět k moci.
Od liberálů v opozici a levice celou dobu dvou desetiletí tohoto konsenzu zazn
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 20. 11. 2020
