Je tomu už dvacet let, co v České republice platí relativně slušný muzejní zákon. Jeho autorům se povedlo celkem dobře nastavit hranice a požadavky v souladu s moderními oborovými standardy a uvést českou praxi zcela do požadavků západního světa. Jenomže jsme v Česku, a tudíž praxe má také své výrazné limity. Namátkou když ministerstvo kultury dlouhodobě tvrdí, že digitální objekt nemůže být sbírkovým předmětem, a tudíž nemůže být evidován, od čehož se odvíjí další omezení. Počínaje tím, že digitální artefakty nemohou mít zákonnou ochranu a záruku uchování, konče tím, že se kolem něj nedá získat financování. Že definicí muzea je sbírková činnost hmotných i nehmotných dokladů činnosti člověka a jeho okolí, to se digitálních objektů netýká. Možná tím ochuzujeme budoucí