Rozpory evropské strategie obnovy
Ekonomické oživení po dlouhém období restrikcí přijímaných kvůli nemoci COVID-19 je beze sporu politická priorita. Strategie EU pro obnovení ekonomické kondice v podobě systému grantů a dlouhodobých půjček překračuje hranice politiky snižování výdajů a přichází s vizí, která bere ohled na životní prostředí. Ale můžeme realisticky očekávat změnu, dokud naše pracovní právo nevybočuje z tržní linie? A jaké dlouhodobé ekologické přínosy mohou plynout z tak krátkodobého a omezeného obratu?
Pandemie COVIDu-19 a s ní spojená opatření v zájmu ochrany veřejného zdraví uvrhly světové hospodářství do nejhlubší krize od poloviny 20. století. Tato krize dopadá také na Evropu: ekonomické analýzy Evropské komise uvádí propad unijního HDP o 6,4 % v roce 2020.
Při zvládání krize nejde jen o ekonomickou kondici EU, kterou již oslabil brexit a rostoucí vliv politických sil, které nejsou nakloněny liberalismem inspirovanému projektu politické integrace. EU potřebuje předvést příkladnou míru solidarity mezi členskými státy a ukázat, že se dokáže osvobodit od politik řídících se logikou snižování výdajů, kterých se držela při minulých krizích, a přitom neopustit své hlavní politické cíle, včetně těch, které byly vetknuty do Zelené dohody pro Evropu.
Mírný hamiltonovský prvek
Financování investic prostřednictvím společného dluhu je stará federalistická metoda, která efektivně posiluje soudržnost projektů postavených na politické integraci. V roce 1790 se Alexander Hamilton zasadil o vznik federálního dluhu, který posílil vazby mezi entitami sdruženými ve Spojených státech amerických a současně prohloubil autoritu a legitimitu federální moci, která se tak stala nezbytnou pro prosperitu všech.
Evropská rada dospěla k dohodě na rozpočtu EU pro následujících sedm let, víceletém finančním rámci pro roky 2021–2027 a na plánu obnovy v hodnotě 750 miliard EUR. Plán obnovy, nazývaný rovněž Next Generation EU, sestává z 390 miliard EUR v grantech a 360 miliard v půjčkách. Představuje nový prvek do evropské architektury: EU zapůjčí peníze potřebné pro financování národních plánů obnovy každého ze sedmadvaceti členských států a státy pak tyto půjčky splatí společně. Jedná se o první krok směrem k hlubší solidaritě, jelikož členské státy získají zdroje na základě svých potřeb a splácet je budou podle svých finančních možností.
Avšak federalistická povaha unijní strategie obnovy je nejistá. Ostatně debata o tom, nakolik trvat na podmínce fungujícího právního státu, velmi dobře ukazuje, že přinejmenším v rámci Evropské rady dosud panují zásadní rozdíly v chápání základních principů a směřování EU.
„Reforma“: trojský kůň politiky snižování výdajů
Plán obnovy EU má také keynesiánskou příchuť, jelikož si klade za cíl vyváznout z krize s pomocí investic a dluhu namísto škrtů na veřejných výdajích, tlaku na mzdy a posilování flexibility pracovního trhu, což je zásadní obrat v porovnání s metodami, které se užívaly během obnovy po finanční krizi let 2008–2009.
Evropský plán obnovy je nicméně spíše palimpsest než dohoda psaná na čistý list. Keynesiánstvím inspirovaná opatření v něm jsou vsazena do rámce makroekonomické politiky, jejíž základní rysy se významně nezměnily. Všechny předběžné verze evropské strategie obnovy kladly důraz na to, že plány obnovy jednotlivých států musí být podmíněny přijetím reforem.
Dokument Evropské komise s pokyny pro členské státy obsahuje několik užitečných náznaků, jak správně interpretovat vágní pojem „reforma“: jedná se například o penzijní reformu, reformu pracovního trhu, omezování administrativy a regulatorního „úředního šimla“ a snižování zdanění práce.
Některé z těchto reforem se mohou ve své podstatě jevit jako „funkční“, některé jsou nicméně „politické“ a ukazuje se na nich, že politika snižování výdajů je tu stále s námi. Převažující makroekonomický referenční rámec se nadále zakládá na známé dvojici účelů: snižování veřejných výdajů a posilování flexibility pracovního trhu.
Regulace fondu obnovy rovněž umožňuje implementaci opatření, která spojují obnovu s „kvalitní ekonomickou správou“, což dává Radě pravomoc na návrh Komise přerušit podpůrné programy. Zavádí se rovněž nástroje, které by měly zabránit některým členským státům ve využití vyčleněných prostředků na nadměrné utrácení nebo podvodné čerpání.
Stávající regulace rovněž vyžaduje, aby plány obnovy jednotlivých států byly ve shodě s doporučeními a plány reforem, které vzešly z platformy European Semester, jednoho z klíčových nástrojů společné evropské makroekonomické politiky. Právě míra, v jaké daný stát přijme doporučení a uzpůsobí svůj plán reforem, patří spolu s dopadem na růst a vznik nových pracovních míst k hlavním kritériím, podle kterých bude Komise hodnotit jednotlivé plány.
Zásadní je otázka budoucího makroekonomického rámce. Řada témat se vůbec neřeší, například palčivá otázka veřejných financí pro tíhou obrovských dluhů a vše, co s tím souvisí: budoucnost Evropského paktu stability a růstu nebo mandát Evropské centrální banky. Strategie obnovy dosud nevedla k institucionálnímu ustavení alternativního ekonomického paradigmatu. Základní koordináty evropské makroekonomické politiky zůstávají beze změn, ačkoli způsob jejich provádění se dočasně pozmění.
Technologický pokrok hnaný zelenou strategií
Evropská strategie obnovy má být rovněž zelená. Očekává se, že urychlí spád Evropské zelené dohody, která si staví ambiciózní cíle, především snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 a dosažení klimatické neutrality do roku 2050. 30 % z evropských fondů včetně 37 % z fondu obnovy bylo alokováno na boj s klimatickou změnou. Pokud se podaří tyto prostředky využít odpovídajícím způsobem, mohou zafungovat jako zásadní finanční stimul Zelené dohody. Podle Komise ani to nebude dostatečné, chceme-li dosáhnout alespoň cíle snížení emisí do roku 2030, který si vyžádá každoroční výdaj 438 miliard EUR ročně navíc.
Projekty financované z fondu obnovy nesmí způsobit závažnou environmentální újmu. Kvantifikované výdajové cíle a přijaté hodnotící procedury musí zajistit, aby plán obnovy ve svých důsledcích nešel proti evropským cílům stran klimatu a životního prostředí.
Zde je na místě začít tlumit nadšení ze „zelené“ obnovy. Zaprvé, je otázka, nakolik bude možné s pomocí přijatých procedur podrobně analyzovat všechny projekty financované z plánu obnovy nebo ze samotného fondu. V poměrně krátkém časovém úseku se mají utratit obrovské částky a někteří pozorovatelé připomínají, že řada zemí má již nyní potíže s čerpáním „standardních“ alokovaných kohezních fondů. V této situaci může podrobné vyhodnocení klimatických a environmentálních dopadů financovaných projektů představovat praktický problém.
Další riziko se týká především velkých členských států, které přijaly vlastní plány obnovy nezávisle na evropských fondech: budou v pokušení využít evropské fondy na financování zelených projektů, které musí realizovat tak jako tak, a eticky sporné projekty ponechat v šedé zóně státního financování. Může tak dojít k narušení principu adicionality, kterým se řídí alokace evropských fondů, kdy fondy namísto toho nahradí financování státem. Potíže mohou nastat také kvůli podvojnému účetnictví, především u projektů financovaných z obou zdrojů.
Strategie obnovy není jen technický nástroj, který má vyřešit ekonomickou krizi. Ukazuje tvář Evropy jako politického projektu. Přestože rozdělí nezvyklé množství prostředků, co do povahy evropského politického projektu se nejedná se o překonání minulosti. Sice zaváže členské státy společným dluhem, nepřináší však příslib nového federálního evropského řádu. Na chvíli zahladí neoliberální hrany rámce makroekonomické politiky a urychlí některé technologické změny potřebné pro snižování emisí skleníkových plynů, ale nezakládá ekonomický model, který by se radikálně lišil od toho současného a vycházel z principu sociální a ekologické udržitelnosti.
Článek ze serveru Eurozine ze dne 3. září 2021 přeložil Antonín Handl. Redakčně kráceno.
publikováno: 6. 10. 2021
