Roboti, zachraňte sociální a zdravotní systém!

Jestliže byla poválečná západní medicína až do konce šedesátých let prodchnutá optimismem ze zvyšování délky života a kvality veřejného zdraví, od sedmdesátých let se spolu s tím objevuje nový negativní fenomén. Vedle pozitiv totiž rozvoj medicíny přinesl dlouhověkost spojenou s chronickými onemocněními, třeba i v podobě neurodegenerativních procesů vedoucích ke ztrátě vlastní identity. Situace by sama o sobě nebyla tak problematická, pokud by ji zároveň nedoprovázela postupná destabilizace důchodového systému a demografické prognózy, podle kterých do roku 2060 bude více než 30 % obyvatel EU starších 65 let, oproti 19 % dnes. Rostoucí počet starších osob v populaci by tak mohl vést ke kolapsu systémů sociální služeb a zdravotní péče, které nezvládnou nápor poptávky. V České republice se přitom vedou řadu let debaty, kdo zaplatí zdravotní péči už v roce 2030. Jako jedno ze zvažovaných řešení ke stabilizaci se nabízí přijímat migranty, kteří demografický trend alespoň částečně zvrátí, na první pohled futurističtější ideou je pak využít robotů.

Roboti v pečovatelských službách

V Japonsku už podobná debata vzhledem k demografickému vývoji probíhá o něco delší dobu a není to jen diskuze. Poměrně běžně se třeba robotů využívá v pečovatelských domech v podobě robotických domácích mazlíčků. Ovšem není nutné si vždy představovat robota jako kopii zvířete či člověka. Robotické paže pomáhají zvedat pacienty, robotická lůžka se podle potřeby proměňují ve vozíky, robotické nohy pomáhají k chůzi, roboti vás obslouží kávou či jídlem. Mezi jedny z nejsofistikovanějších patří humanoidní roboti, jako oblíbený robot Pepper, kteří jsou určeni ke komunikaci, plní roli trenérů a cvičí se seniory nebo s nimi hrají hry. Plánem japonské vlády je financovat vývoj robotů nejen v pečovatelských službách pro seniory, ale i v řadě jiných odvětví a postupně je exportovat do zemí, jako je Německo, Itálie nebo Čína, kde brzy dojde ke stejným demografický problémům, které začalo mít Japonsko.

Rovněž v tuzemském prostředí už začala reflexe využití humanoidního robota pro aktivní stárnutí. Výzkumy se zaměřují třeba také na studium sociálních a technologických aspektů vztahu mezi seniory a humanoidními roboty nebo konfrontují v Česku hluboce zakořeněný technologický ageismus, předsudek, že nové technologie nejsou pro staré. Hlavním aktérem je přitom opět humanoidní robot Pepper, v Česku překřtěný na Pepu, využívaný pro aktivizaci seniorů a seniorek ve volnočasových centrech. O pozitivech vyplývajících z využití obdobných robotů svědčí několik zjištění. Jak například shrnuje hlavní řešitelka jednoho z projektů Lucie Vidovićová: „Mnozí návštěvníci centra se Peppera báli dotknout, aby ho nerozbili, což pramení z jejich dřívějších nepříjemných zkušeností s technologiemi. Tento strach z nového a neznámého mohou přirozeně odbourat humor a hravost, prvky, které často se životem seniorů nespojujeme, a přitom jsou pro kvalitu života strašně důležité. A třeba i poznání technických omezení robota tyto skutečně vtipné zkušenosti přináší zcela přirozenou, nevtíravou cestou.“ Podle výzkumnice může takový robot zastat v pečovatelství nejen funkci společníka, ale zajistit vzdálený dohled, monitoring zdraví, prevenci a detekci pádů nebo být domácím pomocníkem.

Století robotů

Využití robotů v pečovatelství má ovšem také řadu etických otazníků, kterými se zabývá řada odborných časopisů. V českém kontextu se jim věnují například výzkumníci David Procházka a Juraj Hvorecký, členové platformy Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technologii, která spustila webové stránky Století robotů, odkazující jak na výročí uvedení hry R.U.R. Karla Čapka na prkna divadel, tak ale především shrnující vybrané morální rozměry využití robotů. V příštím roce jim na toto téma v nakladatelství Academia vyjde kniha.

Procházka a Hvorecký na přednášce s názvem Robot, který se stará (15. října) upozornili, že zavádění robotů do evropského prostředí nebude tak jednoduché. Svědčí o tom třeba výzkum veřejného mínění Special Eurobarometr 382 z roku 2012, poslední obdobného typu. Podle jeho výsledků má 23% evropské veřejnosti negativní názor na roboty a více než 60% je pro zákaz robotů v péči o seniory, děti a hendikepované. Z toho vyplývá evidentní rozpor mezi nízkou akceptací robotů v pečovatelství a vysokou mírou jejich potřebnosti. Díky tomu například hrozí, že politici nebudou ochotní a schopní včas zavést potřebná opatření k využití robotů. Proč tomu tak je? Podle Procházky a Hvoreckého je to spojeno například s představou, že bychom tím dali najevo, že se o své blízké nestaráme. Jak doplnil v debatě filozof Tomáš Hříbek, zároveň se v našich aktuálních postojích odráží starý křesťanský motiv, že jen člověk má duši. Také proto je pro Evropany nemyslitelné, že by se mohl bezduchý předmět starat o oduševnělé lidi.

Ke kulturním rozdílům ve vnímání robotů mezi Japonskem a Evropou evidentně přispívá i zobrazení robotů v literatuře a filmech. V Japonsku jsou v místních médiích roboti ve větší míře zobrazováni jako přátelští a užiteční, ale euroamerická filmová produkce své trháky spíše spojuje s dystopickými vizemi, například o válce s roboty. Další z debatérů, Robin Kopecký, doplnil, že z finských výzkumů vyplývá, že znalost sci-fi literatury souvisí s pozitivnějším vztahem k robotům daleko více než to, že jsme třeba otevření liberálové. Morální rozměr robotům navíc podle něj dává v myslích lidí účel těchto robotů. I když bude mít třeba „robot fízl“ a „robot záchranář“ stejnou podobu, budeme si s nimi spojovat jiné hodnoty. Rozhodně se ukazuje, že k robotům dokážeme cítit empatii. Dobře to ilustruje nevole, když vývojáři z robotické společnosti Boston Dynamics, kterou vlastní Google, mlátili do robota a lidi ho vnímali jako chudáka.

Podle Hvoreckého a Procházky je ovšem hlavní problém jinde. Jak se můžeme dočíst v jejich úvodu k reflexi problematiky robotů v pečovatelství: „Problém nasazení robotů pramení zejména z mnohostrannosti ošetřovatelství. Zdá se, jako by u jednoduchých úkonů bylo nahrazení lidské práce roboty triviální. Jenže se ukazuje, že starší lidé i u zdánlivě jednoduchých ošetřovatelských úkonů čekají lidskou interakci: u měření teploty pohlazení, prohození pár slov u rozvozu jídla. Etika starostlivosti o druhé je založena na vztahu já–ty. Vztah člověk–robot se může jevit jako vztah já–to, a právě proto by měla technologie myslet na specifický (záměrný) design, o transformaci vztahu v já–ty.“ Někdy ovšem může být naopak výhodné, že robot představuje neurčité „to“. Třeba v situaci, kdy má být pacient u vyšetření nahý a robot s rysy člověka by nás stresoval více než třeba nějaká plechová krabice. Tam, kde vidí oba výzkumníci zavádění pečovatelských robotů jako vyloženě chybné, je každodenní péče o děti. Z důvodu složitého psychologického vývoje dětí není jistě na místě nasazovat neemoční roboty a čekat, jaký dopad to v budoucnu bude mít.

Strach z technologií doprovázel společnost a odborníky už v minulosti, ale stačí se rozhlédnout a vidíme, že roboti a umělá inteligence se stávají čím dál tím více součástí našich životů. Ve zdravotnictví najdeme jejich využití například v diagnostice, pomáhají při chirurgických zákrocích, a není tedy asi na místě pochybovat o tom, že jednou své místo najdou i v evropských pečovatelských službách a nejen tam.