Papežovo dilema: Je i spravedlivá válka šílenství?

Profilový obrázek

Tomáš Petráček

Katolický teolog a kněz

Při vypuknutí války na Ukrajině se pozornost upřela i na jednu z největších globálních celebrit – na papeže Františka. Ten stojí v čele společenství, které má přes miliardu věřících, nad nimiž má stále vysoký stupeň autority. František se charismatickým stylem výkonu své funkce stal autoritou i pro miliony lidí, kteří s církví nemají nic společného. Konzervativní církevní kruhy dokonce kritizují, že je to první papež v dějinách, kterého mají raději lidé mimo církev než sami katolíci. Jak hodnotit postoje a jednání papeže Františka po dvou měsících války na Ukrajině? A nemohl pro klid zbraní udělat víc?

Od válečníků k mírotvorcům

Křesťanství, původně pacifisticky laděná víra, si muselo najít cestu, jak se vyrovnat s válkou a násilím v situaci, kdy vznikl křesťanský stát, všichni jsou křesťané a musí bránit své obyvatelstvo. Postupně si vyvinulo koncept spravedlivé války, válčení se stalo běžnou součástí křesťanského světa, jakkoliv byla snaha pomocí ideálu rytířství či tzv. božích mírů (stanovující období, kdy se nesmí válčit) nastavit průběhu války omezení a pravidla. Sami papežové jako panovníci církevního státu ještě v 16. století táhli v čele armád do bitev. Až zánik církevního státu je tohoto pokušení zbavil, ale ještě při obsazování papežského Říma v září 1870 nařídil papež Pius IX. ozbrojený odpor, aby to pro budoucnost nevypadalo, že by s tím snad tiše souhlasil. Ztráta světské a politické moci vedla k přetvoření papežství do role morální a duchovní autority, péče o mír a snaha zabránit válce je tradičně velkou starostí a prioritou Svatého stolce, zvláště od katastrof dvou světových válek.

Nejznámější intervencí v moderní době je pokus papeže Benedikta XV. ukončit první světovou válku, který byl všemi stranami razantně odmítnut, včetně katolíků, protože už obětovaly příliš mnoho, aby přijaly kompromisní mír. Církevní kruhy byly zapojeny i do tajných mírových jednání císaře Karla I., která rovněž zkrachovala. Katolické církvi se v těchto situacích obtížně manévruje, často jsou katolíci na obou stranách, případně hrozí represe katolíků a církve, pokud by papež přistoupil k odsouzení jedné strany.

Proto byl zklamáním postoj papeže Pia XII. při napadení Polska v roce 1939. Vatikán to viděl jako konflikt dvou států, kde je třeba udržovat neutralitu. Během celé války se pak tento papež soustředil na vybízení k ukončení bojů, nastolení spravedlivého míru a ukončení pronásledování skupin obyvatel jen pro jejich jazyk, rasu či víru. Situaci vyostřila hrozba vyhlazení lidstva s využitím jaderných zbraní, vzpomeňme encykliky Jana XXIII. Snaha udržet mír se tak stala důležitou součástí působení všech papežů poválečné doby.

Oběti na všech stranách

Papež František jde razantně za rámec důrazných výzev k neřešení konfliktů mezi státy pomocí války, jak jsme je znali především od papeže Jana Pavla II. právě tím, že nerespektuje pozici hlavu státu, kterou stále je. I přes nesouhlas části kurie překračuje diplomatická pravidla a dělá gesta prorockého charakteru. Například když válečným vůdcům Jižního Súdánu svůj apel na mír a zastavení genocidy podtrhl tím, že před těmito krutými cynickými politiky poklekl a políbil jim nohy. Přitom ještě před 100 lety se jeho předchůdci na veřejnosti pohybovali na nosítkách a při audiencích se jim líbal papežský střevíc.

Kvůli záchraně životů a zastavení válečného šílenství si tedy podobně nepozve velvyslance do Apoštolského paláce, ale impulsivně a přes vážné zdravotní problémy odjede na ruskou ambasádu, aby svůj apel urychlil a zdůraznil: „Šel jsem sám. Nechtěl jsem, aby mě někdo doprovázel. Byla to moje osobní odpovědnost. Bylo to rozhodnutí, které jsem učinil v noci, kdy jsem bděl nad Ukrajinou. Chtěl jsem udělat něco pro to, aby na Ukrajině už nezemřel ani jeden člověk.“

František pojmenovává věci napřímo. Je to válka a obětí války je Ukrajina a její lid, aniž by ale zapomněl zmínit, že i obyčejní ruští vojáci jsou oběti války a rozhodnutí své vlády: „Ukrajina byla napadena a obsazena… Válka není řešení, válka je zrůdné šílenství, je to nádor požírající vše kolem sebe! Ba ještě více – válka je svatokrádež, pustoší vše, co je na zemi nejcennější: lidský život, nevinnost maličkých, krásu stvoření.“ Slova opět doprovodí činy: ihned po vypuknutí války vyšle na Ukrajinu dva významné kuriální kardinály, své nejbližší spolupracovníky, aby organizovali humanitární pomoc, ale zjevně jako vyjádření své podpory napadené zemi. Veřejně políbí zkrvavenou ukrajinskou vlajku.

Významné je jeho stálé připomínání války, která trvá už přes dva měsíce a hrozí, že si na ni pomalu světová veřejnost zvykne. Výrazně problematičtější je jeho tvrzení, že neexistuje spravedlivá válka. Jednak proto, že bychom neměli opouštět propracované koncepty, pokud nemáme nějaké dokonalejší, které je nahradí. A jednak proto, že co jiného by lépe odpovídalo konceptu spravedlivé války než obrana Ukrajiny? Ale Františkovi jde o slovní spojení „spravedlivá válka“, které nezohledňuje, že každá válka sebou nese nejen smrt, bolest a zranění, ale rovněž destrukci lidství všech, kdo jsou do ní zataženi.

Podobně pohoršil mnohé kritikou plánů evropských zemí navýšit výdaje na zbrojení a armádu. Papež má ale mluvit jako papež, jako duchovní vůdce, a snad se shodneme, že lidstvu by prospělo, kdyby se tyto prostředky věnovaly na odstranění hladu, bídy, nemocí nebo na vzdělávání. V reálném světě s predátorskými režimy typu Ruska a Číny je rolí demokratických státníků a politiků, aby se postaraly o bezpečnost svých občanů a států. Přesto apel, abychom ve válečné atmosféře nezapomínali na celkový rámec snahy vybudovat spravedlivější solidární svět, by měl zaznít a kdo jiný by ho měl vyslovit?

A každý z nás pro to může udělat něco už teď a tady, jak František připomíná: „Válku je třeba zastavit v srdcích ještě dříve, než se dostane na frontu. Nenávist je třeba vymýtit ze srdce dříve, než bude pozdě, a to za pomoci dialogu, vyjednávání, naslouchání, diplomatických schopností a kreativity, dalekozraké politiky schopné vybudovat nový systém soužití, který by se nezakládal na zbraních a jejich moci, na zastrašování“.

Nepálit mosty

Papež byl kritizován za to, že nikdy přímo nejmenoval Rusko ani Putina, odpověděl na to v rozhovoru pro argentinský deník La Nación 21. dubna: „Jsem připraven udělat vše pro zastavení války… Papež nikdy nejmenuje hlavu státu, natož zemi, která je nadřazena své hlavě státu.“ O možném setkání s moskevským patriarchou Kirillem říká: „Je mi líto, že Vatikán musel zrušit druhé setkání s patriarchou Kirillem, které jsme plánovali na červen v Jeruzalémě. Naše diplomacie však měla pocit, že naše setkání v této době by mohlo vést k velkým zmatkům.“ Nechce ztratit možnost mluvit s těmi, kdo mají moc ukončit násilí, zároveň nechce ani přispět k rozředění odpovědnosti za válečné šílenství.

Na zprostředkování míru nemá Vatikán silné karty. Papežství v Rusku není vnímáno jako neutrální prostředník. Ruská pravoslavná církev se dívá na katolíky jako na schizmatiky a heretiky, skutečně dobré vztahy má papež s cařihradským metropolitou, nikoliv s moskevským. Naopak, Františkovy snahy o obnovu církve a křesťanství jsou vnímány jako další projev dekadentního upadajícího Západu a vzdalování se od „skutečně křesťanských” kořenů. František má dlouhodobě přání vyjet do Ruska, ale jeho návštěva je jako nežádoucí blokována právě pravoslavnou církví.

Online setkávání s Kirillem má ale podobný význam jako Františkova setkání s některými islámskými náboženskými autoritami. Nelze čekat okamžitý pokrok ve vzájemných vztazích, Františkova vstřícnost není často ve stejné míře opětována. Křesťan je povolán být tvůrcem pokoje a o to se František snaží. Vydává se druhé straně. Různí fanatici a štváči mají pak minimálně ztíženou úlohu líčit katolíky a Západ jako urputné nepřátelé, když se sám papež snaží o dialog a jezdí za nimi, jedná s nimi, dává najevo svůj respekt

Může tedy papež František navenek či skrytě dělat pro ukončení války a pro Ukrajinu více? To asi budeme moci skutečně spravedlivě posoudit až s odstupem. Už teď je ale zjevné, že snaze o mír a pomoci sužovanému ukrajinskému lidu dává všechno, co může a má, a že přitom jde daleko za rámec jednání svých předchůdců.

publikováno: 2. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Íránky mají jen poloviční práva

Organizace spojených národů zapsala do kalendáře 25. listopad jako Mezinárodní den za odstranění násilí na …

Demokracie a volby – druhý panel konference o době nedůvěry

Slabinu české demokracie moderátor Martin Jan Stránský, vydavatel Přítomnosti, spatřuje v koaličních vládách. Nejslabší koaliční partner …

Po brexitu přichází „bregret” a kolektivní melancholie

S prodlužujícím se stínem, který za sebou zanechává v Británii rok 2022, se mění původní nadšení …

Babiš nepřišel

Byl to zvláštní okamžik. Před několika dny začala v České televizi série rozhovorů s prezidentskými kandidáty, které …

Je demokracie rozumovou záležitostí?

Čtenář může být zmaten. Sotva dočte úvahu Karla Čapka (Intelekt a demokracie – Přítomnost 18. července …

Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …