Zachránit, nelze obětovat!

Lenka Víchová

Lenka Víchová

Ukrajinistka

Zpráva o tom, že obránci Mariupolu opustili podzemí oceláren Azovstaľ a vydali se do ruského zajetí, nepřinesla úlevu ani jejich rodinám, ani ukrajinské společnosti. Kdyby tato válka probíhala podle pravidel, byla by to dobrá informace. Ale ona má svá vlastní pravidla. Částečně se můžeme utěšovat myšlenkou, že v podzemí, pod neustálým ostřelováním a bombardováním, bez lékařské péče, léků a vody a bez munice, která jim nutně po téměř dvou měsících bojů musela docházet, neměli šanci přežít. Teď, v zajetí, tu šanci mají. Jenže ne všichni.

Pár hodin před útokem, ke kterému došlo 24.února, pronesl jeden z představitelů vedení Pravého sektoru tato slova: „Chápete, že naši kluci nesmějí padnout do zajetí?“ Dnes si už na Pravý sektor možná málokdo vzpomene, ale v první fázi rusko-ukrajinské války zobrazovala ruská propaganda právě Pravý sektor jako symbol „ukrajinského nacismu“. Pokud se někdo z nich dostal do zajetí, nemohl přežít. A neměl ani šanci umřít rychle a bezbolestně. Dnes se takovým symbolem stal oddíl speciálního nasazení Národní gardy Ukrajiny Azov, který patří mezi jednotky Ministerstva vnitra. Azov, který stejně jako kdysi Pravý sektor, vznikl jako dobrovolnický prapor, byl ale inkorporován do Národní gardy už v roce 2014. Přesto jej Rusko pojímá jinak než jiné jednotky a k vojákům z tohoto praporu bude přistupovat i v zajetí jinak než k ukrajinským vojákům z jiných jednotek. Dnes se o všech mluví jako o Azovcích, ale mezi vojáky, kteří se týdny nacházeli v podzemí oceláren Azovstaľ, byli i ukrajinští pohraničníci, vojáci námořní pěchoty a jiné jednotky. Azovci by se podobně jako vojáci z Pravého sektoru do zajetí neměli raději dostat, protože se jedná o ruské zajetí. A po událostech v Buči, Irpini či Boroďance by bylo velmi naivní očekávat od Ruské federace dodržování mezinárodního humanitárního práva. Bohužel nebylo v silách ukrajinské armády ani vyjednávačů je zachránit, a nešlo je ani obětovat – protože na Ukrajině se život jejích vojáků řeší a má svou cenu. Lidskou i politickou.

Jedním z fenoménů dnešního Ruska je fakt, že věří lžím, které samo vytvořilo. To není bezobsažná fráze. Je to obrovský problém této země a jeho vyřešení bude vyžadovat nadlidské úsilí. Ruská informační politika je tak silná a neúprosná, že by byl zázrak, kdyby se v ruské armádě našel někdo, pro koho by Azovec nebyl naprosto dehumanizovaným nepřítelem, který musí být likvidován. Tvrdě, nelítostně a všem na očích. Reakce ruských politiků a slova o tom, že Rusko nesmí členy oddílu Azov vyměnit za své občany, a dokonce návrhy na obnovení trestu smrti, jsou jen doprovodným divadlem toho, co Moskva považuje za nevyhnutelné. A nevyhnutelné je vítězství a veřejné potrestání úhlavního nepřítele. Třebaže je to jen pár set vyčerpaných mužů.

S celou akcí je spojen ještě jeden problém. Rusko i Ukrajina uvádí jiné počty osob, které padly do ruského zajetí. Jistě, Ukrajina nemusí mít přesné informace, protože její představitelé nejsou na místě, ale Rusko může zvyšovat počty zajatců záměrně. Jak už vyplývá z výše řečeného, není v zájmu všech obránců Mariupolu padnout do zajetí. Bohužel ani ostatní ukrajinští vojáci nemají jistotu, že nebudou přiřazeni k Azovu. K „identifikaci“ stačí mít vytetovaný třeba ukrajinský trojzubec. I ten může představovat smrtelné nebezpečí. Ale pokud ruská strana bude tvrdit, že se vzdali všichni, může proti těm zbývajícím použít zakázané, třeba chemické zbraně. Nic jí v tom bránit nebude. Tim spíše, že v ocelárnách „už nikdo není“.

Ukrajina už na začátku tzv. Velké války dala jasně na jevo, že o určitých věcech, jako jsou kupříkladu ztráty na životech ukrajinských vojáků, nebude informovat. Důvod je pochopitelný – v tak těžké době je nutné udržet psychiku národa, udržet jednotu a nevyvolávat paniku. Ale i taková taktika má svá úskalí a musí se dávkovat tak, aby neublížila.

Na úzkost, kterou blízcí vojáků i ukrajinská společnost prožívají, působí jak ruský lživý informační prostor, tak příliš velké ticho, které vládne v prostoru ukrajinském. Zprávy z Ruska mají Ukrajinu i svět, který ji podporuje, vyděsit a ponížit. Pro Ukrajinu zas každá, i na první pohled nevinná informace, může znamenat obrovské problémy a ztráty na životech. A ticho v ukrajinských médiích zároveň znamená, že lidé budou informace dostávat jenom z ruských. Navíc přemíra pozitivních a povzbuzujících informací může mít v jisté chvíli také velice destruktivní vliv na společnost, která jednou odhalí rozdíl mezi tím, co se vysílá v televizi a co pozoruje kolem sebe.

Hrozí tak nebezpečí, že se ukrajinské politické vedení neodvratně střetne s podobným problémem, s jakým se setkal prezident Porošenko v případě Ilovajska a Debalceva. V obou těchto případech se ukrajinské jednotky dostaly do obklíčení. Vyjednat zelený koridor pro ukrajinské vojáky se nepovedlo a ztráty na životech byly na tu dobu obrovské. I v těchto případech se volalo po deblokaci jednotek a záchraně ukrajinských obránců. A protože to nebylo ani v silách ukrajinské armády, ani v silách ukrajinských diplomatů, začal se hledat viník. Kde jinde než na domácí půdě. Ne bez přispění „bratrské“ Moskvy a její propagandy, samozřejmě. Ostatně Volodymyr Zelenskyj použil ve své kampani tento fakt proti Porošenkovi. Byla to rána pod pás. Vina za Ilovajsk a Debalcevo byla sňata z Putina a přehozena na Porošenka.

Doufejme, že poučeni minulými událostmi už tuto chybu nikdo na Ukrajině ani na Západě neudělá. Ale v každém případě právě v těchto dnech by asi bylo třeba začít mluvit jak s ukrajinskou společností, tak s veřejností na Západě trochu jiným způsobem. Protože tato válka potrvá dlouho a uklidňující prostředky přestanou zabírat. Jak doma, tak v zahraničí.

Přestože ruská armáda překvapila celý svět svým dost zvláštním a neefektivním způsobem boje, je to pořád velmi nebezpečný a velice početný nepřítel. A i když ukrajinská armáda předvedla neuvěřitelnou hbitost, chytrost a vytrvalost, potřebuje rychlou a zásadní podporu od západních partnerů. Zásadní, promyšlenou a nepřetržitou. Bohužel to v poslední době vypadá tak, že dodávky zbraní pro Ukrajinu nejsou tak rychlé a tak velké, jak by se mohlo zdát při sledování médií. Rusko se nevzdává. Neměli bychom být překvapeni, že bude útočit a že obětí bude přibývat. Neměli bychom vůči válce otupět a atrofovat.

Vladimír Putin má ještě mnoho nástrojů a zbraní, kterými nás může zasáhnout. V Mariupolu předvedl jednu z nejefektivnějších. On ví, že ukrajinští hrdinové jsou tou nejsilnější zbraní, kterou Ukrajina má, ale zároveň i její největší slabinou. Protože na jejich životech záleží.

publikováno: 23. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …

Švýcarská anabáze Petra Lotara

„Vyjdi z země své a z domu otce svého do země, kterou ukáži tobě.“ Tak …

Veřejný zájem aneb politika náš úděl

Činnosti, které se dějí ve veřejném zájmu, by se měly vejít pod pojem politika. Avšak …

Adventní koncert zdarma pro nové předplatitele

Prvním 20 novým předplatitelům Přítomnosti nabízíme teď v adventu zajímavý bonus – vstupenku zdarma na adventní koncert z …

Doba nedůvěry – zkrácený záznam z konference

Podívejte se na zkrácený záznam toho nejdůležitějšího, co od našich hostů zaznělo na konferenci „Doba nedůvěry“ …

Naděje na půli cesty

Přinášíme čtvrtý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …