Generace pozdních baby boomers, k níž patřím, se už jen sotva dožije normalizovaných vztahů či dokonce přátelských vztahů s Ruskem. Není to krok do neznáma – v podvědomé nejistotě a obavách prožila podstatnou část svého života. Až Putinův režim však proměnil města a krajinu svého západního souseda v permanentní střelnici. Krom svých zbraní na ní testuje soudržnost, odolnost a odvahu zbylé části Evropy.

Střídavě expandující a kolabující ruská impéria však byla součástí geopolitické reality Evropy posledních téměř pět století. A tak na dvě desetiletí od února 1989 (odchod z Afghánistánu) do srpna 2008 (invaze v Jižní Osetii) budou příští pokolení nahlížet možná jako na historickou odchylku. Abnormalitu v dějinách země, která, přestane-li se rozpínat, zanikne. Chceme-li tedy lépe číst ruskou současnost a učinit ji alespoň trochu předvídatelnou, neobejdeme se bez pohledu do zpětného zrcátka. Tím spíše, že v parafrázi Orwella v samotném Rusku „je minulost vymazávána, vymazání zapomenuto, lež se stává pravdou“.

 

Stereotyp „říše zla“?

Informovaným úvodem do studia je vcelku útlá knížka Ruská impéria anglického historika a profesora na montrealské McGill University Philipa Longworthe (John Murray Publishers, 2005). Faktografická anatomie čtyř historických pokusů Moskvy o vznik koloniálních říší nabízí informované paralely k současnému dění. Bez jejich znalosti se počínání Moskvy nutně jeví jako vykloubené v čase i prostoru. Kniha nabízí jeho reflexi a ukotvení. Byť s limitem časového horizontu, v kterém vyšla.

Když si koncem 16. století podmaňoval car Ivan IV. německy hovořící Pobaltí, Němci podle Longworthe umně využili své tehdy nové tiskařské stroje, aby očernili pověst Rusů senzačními zprávami o páchaných zvěrstvech. Rusové podle nich své nepřátele nejen masakrovali, ale odřezávali jim končetiny, čtvrtili a na ohni opékali mladé dívky, probodávali malá dítka a starce a stařeny pohřbívali zaživa v jejich domech. Longworth dochází k závěru, který by po nedávném masakru v ukrajinské Buči sotva obhájil: „Založilo to tradici stereotypů, která (později) inspirovala prezidenta Reagana k tomu, že definoval Sovětský svaz jako říši zla.“

 

Rusové jako ochránci štěstí a prosperity

Longworth přičítá minulé imperiální úspěchy Ruska vytrvalosti vládců, vojenské urputnosti a příležitostně vysokému stupni autonomie, které ponechávalo ovládaným území. „Nepřicházíme jako nepřátelé, ale jako přátelé a ochránci zajišťující prosperitu a štěstí. … (Vnitřní záležitosti) budou spravovány dle vašich starobylých zákonů a zvyklostí. … Zajištěny budou promptní platby za poskytnuté zásoby a stravu pro naše vojska,“ uváděl jeden z prvních ediktů vydaných na Rusy obsazeném finském území po vítězné válce se Švédy v roce 1808. Starostlivý car Alexandr dokonce přikázal zřídit na obsazeném území skladiště potravin poskytující pomoc chudým Finům.

„Jak to často s rozpínajícími se impérii bývá, někteří lidé na předpokládané trase ruského vojenského marše nabízeli budoucímu vládci poslušnost ještě před tím, než vůbec dorazil,“ poznamenává Longworth.

Jak autor konstatuje, ruskou expanzi z první poloviny 19. století zastavila teprve prohraná Krymská válka v roce 1855: „Rusko poprvé za sto let prohrálo a zaplatilo za to za při následném vyrovnání. Hranice na Dunaji se posunula, mělo zakázaný přístup k Černému moři. Postup na západ se zastavil. Postavení Ruska jako evropské suchozemské mocnosti a jeho prestiž utrpěly vážnou ránu. Rusko si vzalo oddechový čas.”

 

Exprezident Jelcin jako kremelský Faust

Jestliže Longworth nabízí širší historický kontext (poslední tři kapitoly nesou název Vznik kolosu, Vzedmutí sovětského imperialismu a Pitva zborceného impéria), kniha Putinovi muži (HarperCollins Publishers, 2020) bývalé korespondentky Financial Times v Moskvě Catherine Beltonové podrobně mapuje cestu Vladimira Putina k prezidentskému úřadu.

Nese podtitul Jak KGB znovu ovládlo Rusko a pak se postavilo Západu a vysvětluje, jak se různé frakce bývalých sovětských struktur v devadesátých letech rychle etablovaly v novém ekonomickém prostředí, aby se pak jejich koncem přihlásily znovu o moc, včetně „faustovské“ dohody Jelcinova okolí s bývalým důstojníkem KGB.

Beltonové epické dílo si zatím z nějakého důvodu nenašlo cestu do edičních plánů českých nakladatelství, byť by mělo patřit k povinné četbě politiků i akademiků, kteří mají byť na dálku či zprostředkovaně co do činění s Ruskem. Ve zkratce: podrobně popisuje mafiánské praktiky, které vrátily Rusku koncem 90. let ekonomickou stabilitu a kterými teď „Putinovi lidé“ destabilizují Evropu.

 

Sám si nikdo neví rady, dejme hlavy dohromady

Jak shodou okolností minulý týden upozornil britský publicista a akademik Edward Lucas (publikující příležitostně i v České republice), samotná znalost historie či vojenská expertiza na pochopení současného Ruska nestačí.

„Kromě špionů potřebujeme také sémiotiky – znalce a vykladače symbolů – a také literární a výtvarné kritiky,“ píše v londýnských Timesech Lucas a pokračuje: „Do otázek národní bezpečnosti bývají jen málokdy zapojeni teologové a znalci církevního práva. Teď jsou však potřeba.“ K výčtu profesí nutných pro informovanou analýzu současného Ruska přidává psychology a znalce teorie poznání. „Nic z toho nenahradí poddimenzované ukrajinské dělostřelectvo. Může však předejít další ruské válce,“ argumentuje Lucas.

publikováno: 27. 6. 2022