Opravdu dobrý humor je „v jádře lidový“. Zato vrchnost na humor nemá. Tak rozvažuje Karel Čapek v textu, příznačně nazvaném Několik poznámek o lidovém humoru a uveřejněném v Peroutkově Přítomnosti ve čtvrtek 12. ledna 1928.

Na pomoc si Čapek přizval Williama Shakespeara, v humoru opravdu kovaného. Zjistil, že ani Laertes, ani Fortinbras, natož král Claudius „se nemohou vykázat takovým smyslem pro humor jako oni dva pověstní hrobníci“. Aby čtenáře uchránil falešného dojmu, že by se snad Shakespeare ve výkladu humoru uchyloval k laciným trikům, povolání hrobníka k tomu doslova vybízí, dodává, že Shakespeare nepovažuje „hrobaře za obzvláště směšné“, jen si byl vědom toho, „že hrobaři sami daleko spíše špásují než rytíři a králové“.

 

Chudoba se sama sobě nechechtá

Čapek vzápětí varuje před další laciností. Tvrdí-li, že „chudí lidé jsou ochotnější k legraci než bohatí“, neznamená to, „že chudoba je komický nebo rozjařující stav, který osoby jím zachvácené neodolatelně dráždí k smíchu“. Nebo snad považujete za pravděpodobnou situaci, kdy se zbohatličtí spolužáci dítěti, které nemá nejnovější iPhone ani značkové oblečení, vysmívají, označujíce je za „socku“, a ono se tomu směje, až se za břicho popadá? Na tom přece není nic k popukání, když jeho maminka se už týden před výplatou třese, zda s penězi vůbec vyjde. Jednoduše neplatí, „že by bída, nezaměstnanost, hlad a útisk podněcovaly chudáky k rozpustilosti a nezkrotnému veselí“. Jedna ze židovských anekdot, utahujíc si z chudoby a z chudáků vůbec, to v druhém plánu vyjadřuje zcela přesně: Na mramorové desce patricijského hrobu, bohatě vyzdobeného plastikami a zlatem, se vztekle zmítá, buší do desky šnorer (židovský žebrák) a hlasem zalykajícím se závistí na celé kolo volá: „Ty se maj´! Ty si žijou!“

Zkrátka humor je dán především lidem nevrchnostenským, neboť „tři zedníci nadělají víc špásů než čtrnáct ministrů“. Ostatně, kdo měl možnost účastnit se zasedání vlády, potvrdí, že se během jejího jednání rozhodně neprohýbal smíchy. Nanejvýš se soucitně pousmál ve chvíli, kdy se některý z ministrů pokusil o vtip. Ani „primátor města Prahy nemá mysl nakloněnou k stálému laškování jako městský zřízenec“. Řeší přece vážné problémy, s nimiž stojí nebo padá veřejné blaho! Sama nadutost takového postoje mu brání, aby hýřil vtipem. Copak zřízenec, pověřený zametáním ulic či sečením trávy v parcích neřeší stejně vážné problémy? Na rozdíl od primátora anebo ministra se nebere tolik vážně. Humor ho má proto rád a prýští z něho, jako by byl jeho druhým já.

 

Vrchnost se má vskrytu doma zpíjet, sedíc ve „spoďárech“

Obrázek, jímž Čapek maluje krajinu humoru, přesto není tak černobílý. Nemá výrazné kontury. Na sociálních sítích se objevilo video, na němž finská ministerská předsedkyně Sanna Marinová, velmi dobře naložená, rozjařeně tančí na večírku, pořádaném populární zpěvačkou Almou. Pohoršení kritici vyjádřili přesvědčení, že z povahy věci samé je nežádoucí, aby ministryně byla rozjařena, dobře naložena nebo dokonce vtipná! Mediální škarohlídi lidu obecnému její úlet vysvětlili domněnkou, že premiérka musela nutně být pod vlivem drog. Naštvali tak komentátorku britského listu The Daily Telegraph Judith Woodsovou, která napsala, že „Sanna Marinová, překrásná, štíhlá, 36ti letá žena s manželem, s malou dcerkou a se zemí, jíž vládne, může být současně političkou i normálním člověkem, neboť nezávisle na tradici a na řečech škarohlídů je mnohem zdravější tancovat, a zdůraznit tak své dosavadní mládí, než sedět doma ve spoďárech a zpíjet se do němoty“.

Obecně ale platí Čapkův výklad ministra, prostého jakéhokoli humoru. Je přece váženým členem vlády a jeho zájmem je zájem, o němž se nežertuje, neb jde o zájem veřejný. To, co o sobě řekla finská premiérka, že „tancovala, zpívala, slavila, tedy nic nezákonného nedělala, žije přece život rodinný, život pracovní a život, v němž volný čas tráví s přáteli“, ministrovi v podání Karla Čapka musí znít jako rouhání. Jak má pak člověk z lidu věřit premiérce, osobě starající se o věci nejvážnější, když svede být rozverná, veselá, dokonce i vtipná? Nekazí Sanna Marinová žádoucí obraz? Kazí! A proto nutně musela být ovlivněna rozjařujícími drogami či jiným bolehlavem, si říká s úlevou ministr, který po večerech sedí doma „ve spoďárech“.

 

„Ty, vole“ si členové vlády něříkají

Humor je jako hantýrka. I ta má lidový původ. Je přece nemyslitelné, aby se ministři na zasedání vlády oslovovali „ty vole!“. Pokud taková slova zaznějí tu a tam mezi zastupiteli anebo v poslanecké sněmovně, místní zřízenci okamžitě zpozorní a jsou připraveni prostořekému představiteli lidu nabídnout vhodné ústraní, aby se z opičky, jiné vysvětlení tu po ruce není, co nejrychleji vyspal. Jednoduše „pán může být toliko směšný, jen jeho sluha má humor“, a proto jen jeho sluha může zazpívat „týý vole…!“

I když i tady existuje výjimka. Poslanec za sociální demokracii David Rath se svého času obořil na poslance za lidovce Miroslava Kalouska. Kalousek byl podle Ratha opilý pod obraz. Patrně byl. Neb v reakci na Ratha se ujal slova, aby povedeně zavtipkoval: „Já se ze svý opice vyspím, pochybuju ale, že vy se vyspíte ze své blbosti.“

 

Šprýmař se svým vtipům neřehtá

„Proč ale žertuje nádeník při kanalizaci, zatímco, dejme tomu, ministerský rada dělá svou práci s výrazem zasmušilým…?“ Podle Čapka nádeník, hloubě výkop pro trubky, namáhá ruce, vůbec celé tělo, „ale jeho hlava je jasná, jeho mozek nebrní a jeho jazyk ho neomrzel zbytečným mluvením“, zatímco mozek radův „se vyčerpává vyřizováním aktů“.

Co je ale přitom podstatné: Vtipkující nádeník anebo řidič tramvaje, utahuje si z dědka výhybkáře, se neřehtá, upozorňuje tak celé okolí, nyní budu vtipný, ale naopak šprým vyloudí z tváře tvářící se vážně, konkuruje tak smutečnímu řečníkovi před katafalkem v sále krematoria.

 

Důstojnost je prý nad veškerou vtipnost

Považuje-li se člověk za pána, „bojí se jaksi legrace; má strach, že by si hierarchicky zadal“ a „jeho důstojnost (by utrpěla) úhony“. Pan rada si z jiného pana rady neutahuje, že je radou. Naopak „ctí… a střeží se, aby bral jeho důstojnost na lehkou váhu“. Nepřímo tak přece zlehčuje i sám sebe. Zatímco „proletář si proletáře dobírá“, maje za to, že je „mezi nimi … jistá rovnost a solidárnost“, takže se mohou vzájemně oslovovat „ty vole!“, případně rozezpívat, „týý vole!“. Rada radovi totiž roven není. Rada u rady ctí jistou hierarchii. A to i tam, kde byste ji možná ani nečekali.

 

Šibeniční humor v pojetí komunistické vrchnosti

Karel Čapek nabízí ještě jeden druh humoru. Jemu se vrchnost také vyhýbá. A pokud se přece do něho pustí, mine se cílem a lidem způsobí další křivdu v pořadí. Jde o humor šibeniční, kdy „člověk, který stoupá po stupních šibenice, někdy špásuje“, avšak „neexistuje žádný humor korunovační“, neboť „zdá se, že člověk, který stoupá po stupních trůnu, činí to strašně vážně a bez žertu“.

Komunisté humor šibeniční ve vlastním zvráceném pojetí dotáhli do dokonalosti až absurdní. Jedna z jeho prvních obětí, která se pod šibenicí absurdnímu šibeničnímu dramatu šibečničně smála, byl Miloslav Choc. Odsoudili ho k smrti, aniž mu prokázali, že spáchal vraždu na agentu Augustinu Schrammovi, podle všeho vrahovi Jana Masaryka. Během vyšetřování a soudního jednání se Chocovi opakovaně dařilo vyvracet vznesená obvinění. Dokonce klíčová svědkyně, Schrammova manželka, ho před soudem nepoznala. Nic z toho soudu nebránilo, aby nevynesl rozsudek smrti a nedal Choce v sobotu 19. února 1949 pověsit.

Choc, nucen si před vlastním úkonem vyslechnout znovu rozsudek, se předváděnému absurdnímu divadlu, jehož účastníkem byl proti vlastní vůli, nahlas smál. Následně ho kat zavěsil za hrdlo do oprátky. V protokolu o popravě čteme: „Miloslav Choc se po celou dobu čtení rozsudku choval vyzývavě, při jednotlivých částech rozsudku se afektovaně smál a taktéž se pokoušel o smích, když mu mistrem popravčím byly svazovány nohy. Během celého aktu nedošlo k žádným rušivým zásahům ani scénám a až na chování odsouzeného Choce byl celý průběh důstojný.“ Humor věru šibeniční po výtce.

 

Komunistický kabaret, jemuž se zapovídalo smát

Komunistická vrchnost se o humor pokoušela i v poněkud mírnějších situacích. Mně jako pionýrovi vykládala soudružka pionýrská vedoucí, že jsme mnohem svobodnější, než byli naši otcové a dědové za první republiky. Tehdy, vykřikl-li někdo na ulici „Sláva komunistické straně“, ihned ho jali a zavřeli do vězení. Dnes si slávu komunistické straně volně a svobodně provoláváme, kdekoli se nám zlíbí. Na podobnou argumentaci jsem narazil po letech, čta si ve vyprávění spisovatele Miroslava Švandrlíka o černých baronech. Jistý politruk, kapitán Ořech, v knize argumentuje stejně jako má pionýrská vedoucí:

„Soudruzi, to se vůbec nedá srovnat. Za buržoasní republiky byl takový teror, že když někdo vykřikl: „Ať žije Sovětský svaz!”, mohl za to dostat až tři měsíce vězení. Naproti tomu dnes při Prvních májích všichni voláme: „Ať žije Sovětský svaz!” Mohu odpovědně prohlásit, soudruzi, že mi není znám případ, že by za takový pokřik byl někdo zatčen a uvězněn.“

Komunistická vrchnost lidu ze života sice dělala kabaret, chraň jej ale bůh, byť byl kabaret sebesměšnější, aby se mu smál. Pověsila by ho za krk jako Miroslava Choce. Nebo by ho alespoň ztloukla, jako se to stalo studentům v létě roku 1968 v komunistickém Bulharsku.

Konal se tu Světový festival mládeže a studentstva. Organizovala ho prosovětská Světová federace demokratické mládeže. Studenti ze Západu spolu se studenty z Československa a z Polska uspořádali neohlášenou a spontánní demonstraci proti válce ve Vietnamu. V ulicích Sofie volali: „Pryč s válkou ve Vietnamu!“ Komunistické úřady narychlo povolaly veřejnou i státní policií, aby demonstraci rozbila. Uniformovaní i tajní tloukli nepovolené demonstranty nepovoleně volající „Pryč s válkou ve Vietnamu“ a vlekli je po zemi do připravených antonů, povoleně volajíce: „Pryč s válkou ve Vietnamu!“

Karel Čapek má prostě pravdu. Humor je rázu lidového. Ze sebe si utahují výlučně lidé sobě si rovni. Vrchnost toho mocna není. Není si sobě navzájem rovna. A tak jakýkoli vrchnostenský pokus o humor končí podrazem, bitím, vězněním, někdy i na šibenici.

publikováno: 22. 8. 2022