Odborářská demonstrace na Václavském náměstí, nazvaná Proti chudobě, se moc nepovedla. Nejenom že na protest proti nečinnosti vlády v energetické a inflační krizi nepřišlo moc lidí, takže to vypadá, že odbory nemají vliv nebo lidem není tak špatně, ale řada požadavků a řečí odborářů ke všemu potvrdila staré předsudky vůči odborům.
Odbory jsou v porevolučním Česku dlouhodobě považovány za nadbytečnou organizaci. Většinová společnost je respektuje jako součást systému moderního právního státu a demokracie postavené na liberálním kapitalismu, opravdovou autoritu ale nemají a pro označení postkomunistický přežitek není v debatách o odborech – bohužel – nikdy daleko. Víkendová demonstrace na Václaváku opět ukázala, že to není jen resentiment z dob ROH, ale že to má i své velmi racionální současné důvody.
Odbory mají svou jasně vymezenou zákonnou roli. Starají se o práva zaměstnanců, o platové vyjednávání, o dobré pracovní podmínky. Jsou součástí sociálního dialogu mezi vládou a zaměstnavateli, podílejí se tedy, alespoň poradním oponentským hlasem, na rámci hospodářské politiky. Odbory však nesuplují politické strany, které jako zástupci lidu mají právo vyjednávat podobu společenské smlouvy a její změny. Včetně rozhodování o velikosti a formě sociálního státu, což je bytostně role, kterou ústava ponechává lidu a jeho zástupcům v parlamentu, jehož nejsilnějším politickým nástrojem je vláda.
V mnoha víkendových odborářských vystoupeních to ale tak nevypadalo. Odbory jako by si osobovaly nejen právo oponovat sociální politice státu, ale také definovat ústavní pravomoci. Nejsilnější byla slova Dagmar Žitníkové, šéfky odborů ve zdravotnictví, která mimo jiné řekla, že „vláda je odpovědná za naše životy“ a „že má dělat vše pro to, aby naše životy byly pěkné“. Druhá věta je jakousi variantou práva na hledání štěstí, zaručované americkou ústavou, první věta je ale nepochopením moderní liberální společnosti. Vláda rozhodně není odpovědná za životy svých občanů, tedy pokud nejsou bezprostředně ohroženy vojensky či jinak silově. Vláda odpovídá za bezpečí lidí, nikoli za to, jaký život a jak lidé žijí.
Je to podobná věta, jakou běžně vyslovují politici ANO, totiž že „vláda se má postarat o lidi“ a podobně. Tradiční liberální koncept státu, který je fixován v české ústavě, počítá s tím, že lidé se starají o sebe a vláda vytváří co nejlepší podmínky pro možnosti, jak lidé mohou svůj život bezpečně a zdravě rozvíjet. O lidi, kteří toho nejsou z různých důvodů schopni, se stát různými způsoby stará, protože, jak říká preambule ústavy, občané jsou si vědomi svých povinností vůči druhým i vůči celku. I to je v ústavě. Právo na důstojný život má být zaručeno, je jen otázka, co přesně to znamená. Nikdy ale nemůže být stát odpovědný za jednotlivé životy svých občanů. Taková pastýřská moc v Česku nevládne a asi ani hned tak vládnout nebude.
Znamenalo by to redefinovat celou koncepci současného státu. Vyjednat novou společenskou smlouvu, v jejímž centru by byla odpovědnost státu za životy občanů i v širším sociálně-mentálním či jakém ještě smyslu. Klidně by taková politická dohoda mohla vzniknout, ale pokud nic takového neexistuje, nelze podobnou dohodu vyžadovat a volat po jejím naplnění. Přesně z těchto důvodů si pak řada lidí myslí, že odbory překračují své kompetence, že míří mimo hranice systému, že narušují i systém dohadování. Že vystupují z rámce, na němž se společnost po roce 1989 dohodla, a míří někam do minulosti, i kdyby nakrásně ležela v čase budoucím.
Odbory mají ale i opačný problém. Na jedné straně se chovají jako síla, která možná nevědomě vyzývá k nové společenské smlouvě sociálně spravedlivějšího státu, čímž suplují chybějící levicové strany, na druhé straně potvrzují či dokonce vyžadují dodržování ekonomického statu quo, na jehož základě dnes funguje celé hospodářství. Na víkendové demonstraci Proti chudobě to jasně popsal šéf nejsilnější centrály, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů a prezidentský kandidát Josef Středula.
Zdražování znamená, že lidé začnou šetřit, když budou šetřit, nebudou nakupovat, když se bude méně nakupovat, bude se méně vyrábět, když se bude méně vyrábět, bude se propouštět – a to my nechceme. Josef Středula tak popsal tržní ekonomický koloběh, který by odbory rády udržely v plném chodu. Kapitalistická ekonomika musí šlapat, aby dodávala sociální jistoty všem, a tento stroj by měla vláda seřizovat tak, aby všichni byli spokojeni. Vzniká odborářský nárok na korporativistický stát řízený mantrou Růstu růstu, kterou nikdo nezpochybňuje. I odbory se řídí TINA, There Is No Alternative, vědí, že alternativa ke kapitalismu neexistuje. Chtějí ale kapitalismus řízený, možná sociálně-tržní hospodářství v německém ordoliberálním vzoru. Jenže ani v něm není vláda odpovědná za životy lidí a i v něm je pohonem celého stoje zisk, jehož distribuce je snad přece jen silněji ovlivňována ohledem na sociální smír a mocenskou pozicí odborů.
Na jedné straně všeobjímající starostlivý pastýřský stát, na druhé straně výkonná kapitalistická ekonomika, ale bez rizik, jež na sebe opět bere stát, tedy ti, kdo platí daně. Odbory chtějí a nechtějí změnu, chtějí větší socialismus i větší kapitalismus. Není divu, že to v mnoha lidech vyvolává pochybnosti a nedůvěru. Odbory zjevně trpí ideologickou krizí identity, kterou by si měly vyjasnit. Buď budou chtít držet na sociální uzdě silný kapitalistický motor ekonomiky, nebo vytvářet nový sociální moloch, v němž se stát odpovědně postará o naše životy od kolébky až po smrtelnou postel.
Je na čase rozhodnout se, kudy jít. Nejen pro větší důvěru v odbory, ale i pro budoucnost celého české politického společenství, které by se o odborový stabilizátor (ať už v jakémkoliv smyslu) mohlo opřít. Snad se to „kudy“ všichni dozvíme už na příští demonstraci.
publikováno: 10. 10. 2022
