Vracel jsem se na přelomu starého a nového roku na Slovensko, snad po dvaceti letech, s pocity, asi jako když se člověk vydá na zdvořilostní návštěvu ke své ex. Na zapovězená území nevstupovat. Lecčeho se raději nedotýkat. Očistit si boty o rohožku a sundat je hned u dveří, aniž by chtěl člověk vzbudit dojem, že se chce snad nastěhovat zpět. Pojí mě k bývalé polovině federace zvláštní vztah. V dětství ho formovalo vyprávění dědečka. Jako voják a později legionář prošel Rusko od rakouských hranic k Vladivostoku. Do Evropy se vrátil až někdy koncem roku 1921. Samostatné Československo prý za těch sedm let ztracených ve válce určitě stálo. Od poloviny šedesátých let pak pro nás bylo Slovensko – v nablýskané Škodě