ČT1 v Událostech 16. července t.r. odvysílala zprávu o státních příspěvcích místním parlamentním politickým stranám a hnutím – a především o jejich ubývajících členech. Dosah této zprávy by nicméně veřejnoprávní divák ještě lépe pochopil, srovnal-li by si prezentované údaje s údaji z jiných zemí. Nabízí se Švédsko. Především díky tomu, že má velmi podobný počet obyvatel jako Česko, tedy okolo 10,5 milionu – a že jak u nás, tak v zemi tří korunek je činnost politických stran financována především prostřednictvím státních příspěvků.
Koruna švédská ve Švédsku a česká v Česku
V roce 2022 ve Švédsku pobírala nejvíce prostředků ze státního příspěvku stranám tamní sociální demokracie (137 877 045 švédských korun), na druhém místě byli liberálněkonzervativní Umírnění (96 461 823 SEK). Na třetí příčce se ocitla nacionalistická, sociálněkonzervativní a euroskeptická strana Švédští demokraté (86 800 612 SEK), kterou následovali centristé (49 674 820 SEK). Další menší strany, křesťanští demokraté, liberálové a zelení, od státu na svou činnost získali mezi třiceti a čtyřiceti miliony SEK (přesně 35 528 798, 33 434 856 respektive 30 955 424); ve statistice chybí jen čísla pro celostátní organizaci posledního parlamentního uskupení, Levicové strany. Čísla z České republiky za stejný rok jsou následující: ANO 140 milionů českých korun, STAN 93 milionů, ODS 87 milionů, Piráti 55 milionů, KDU-ČSL 52 milionů, SPD 40 milionů a TOP 09 31 milionů Kč.
Na těchto údajích může překvapit, jak jsou, ač uvedeny v jiných měnách, řádově velmi podobné (138 milionů a 140; 96 milionů a 93; 87 milionů v obou případech…). Když jsem se před lety stýkal se skupinkou Švédů, která dlouhodobě pobývala v českých zemích, libovali si, že vše u nás stojí stejně jako u nich doma, jen s tím, že u nás se platí korunou českou a nikoliv švédskou – čímž je vlastně všechno třikrát levnější (a levnější výrazněji byl především alkohol)[1]. Naráželi tak na to, že za vše zaplatili více či méně tolik českých korun jako by za stejnou věc doma zaplatili korun švédských – a směnný kurz byl tehdy tři korunky české za jednu švédskou. Následkem loňských turbulencí ve světové ekonomice se sice mnohé změnilo: jedna švédská koruna už dnes jsou jen dvě koruny české a inflace ve Švédsku zase není tak vysoká jako u nás. Přesto ale vidíme, že Švédové své politické strany podporují více méně stejnými částkami své měny jako my sumami měny naší, zřejmě tak, jak to odpovídá možnostem jejich a našich rozpočtů, které vyplývají ze síly a výkonnosti ekonomik; české školství, a zvláště to vysoké by tak porovnání vůči švédskému dopadlo výrazně hůře než politické strany. A stále platí, že jedna švédská koruna ve Švédsku je přibližně tolik, co jedna česká v Česku.
Lundström z Malmö je určitě straník
Dále ale již paralel výrazně ubývá. Švédské politické strany mají podle údajů za rok 2020 desítky tisíců členů: sociálních demokratů je 75 000, umírněných 40 602, švédských demokratů 33 207, mezi dvaceti a třiceti tisíci mají křesťanští demokraté, centristé a Levicová strana (24 894, 24 445, respektive 23 872). Nejméně je liberálů (12 179) a zelených (9 530). V Česku (2023) nedosahují na počty členstva menších švédských stran vlastně ani lidovci, kteří u nás mají straníků nejvíce (19 769). Členů ODS je 10 500 a SPD 10 210, což odpovídá těm úplně nejmenším švédským stranám s parlamentním zastoupením. Pak je ticho po pěšině – a ANO má 2570 členů, TOP 09 2279, STAN 2200 a pirátů je jen 1192…
Možná ještě překvapivější je fakt, že ve Švédsku velmi často platí rovnice čím více členů, tím lepší výsledek ve volbách; je až na jednu ne tolik výraznou a významnou výjimku v platnosti například pro žebříček výsledků voleb z roku 2018 a výše uvedených údajů z roku 2020. To, že strany k sobě přilákají stejné poměry členů jako voličů, je minimálně politologicko-sociologicky zajímavý jev. Podle tohoto mustru by SPD musela mít výrazně více voličů než koalice Pirátů a STANu, a koalice Spolu by zase získala mnohem víc hlasů než ANO. To by pak stěží uplatňovalo strategii, kterou v reportáží ČT všemu nasadil korunu jeho přední člen Karel Havlíček: „My nehrajeme o to, mít co možná nejvíce členů, to není závod o množství, spíše je to o tom, že si každého člena prověřujeme.“ Lépe skutečně nemohl říci, že babišovci jsou uzavřený klan, který mezi sebe jen tak někoho nepustí – ale volit je samozřejmě můžeme, to ANO… A chtěl-li by recesista místo počtu členů ANO počítat desetitisícovky zaměstnanců Agrofertu, musím z vlastní zkušenosti pro korektnost namítnout, že určitě ne úplně všichni z nich ANO volí.
Počet členů stran v Česku neustále klesá, a jedinou výjimkou jsou STAN a SPD. Dlužno dodat, že i ve Švédsku straníků ubývá: v roce 2020 u všech stran o 24 000 – nejvíce u sociálních demokratů o 15 000 členů – s tím, že jako důvod se uvádí epidemie. Co ale dlouhodobě s politickým stranictvím dělá a udělá přesun života na sociální sítě? Našla by se asi spousta důvodů, proč je vhodné, když se činnosti stran a hnutí účastní co možná nejvíce občanů: čím více lidí, tím kvalitnější demokracie, čím méně, tím je zranitelnější. Zdaleka nejde jen o to, aby byl systém imunnější vůči „velrybářství“ – ale především je třeba mít na zřeteli, aby strany a hnutí na všech úrovních od obcí až po Evropskou unii vstupovaly na politická kolbiště s programy, které budou odrážet potřeby co nejširších vrstev obyvatelstva. Ty poznají nejlépe tak, že je do své činnosti co možná nejtěsněji zaangažují: německá CDU dokáže dlouhodobě oslovovat tolik voličů také proto, že má mezi svými členy podnikatele, dělníky, důchodce i studenty, kteří jí okamžitě sdělí, co si o její vládou chystaných krocích myslí. Z toho, co současná česká vláda předváděla při sanování rozpočtu letos na jaře, je patrné, že toho o obyvatelstvu českých zemí strany, které vládu tvoří, příliš nevědí.
Česká neangažovanost, švédská demokratická tradice a prvorepublikové partajničení
Za normálních podmínek politické strany autenticky vyrůstají jen a jen ze širší obecné veřejné angažovanosti, která se zdaleka netýká jen jich samotných. K ní je ale v současném Česku stále určitá skepse, možná s výjimkou aktivit na již zmíněných sociálních sítích, jež ale často spíše tendují k „angažovanosti“: dennodenní lajkování prostě není členstvím a už vůbec ne prací v občanském sdružení. I ve vzdělaném liberálním milieu lidí, kteří volit chodí, se objevuje absolutní neochota ke členství v jakémkoliv spolku i třeba k podpisu jakékoliv petice, doprovázená někdy až úsměvným absurdním přesvědčením, že za vším sdružováním občanů – od církví po odbory – je pouze a jen něčí manipulace. Takovéto postoje jsou ve Švédsku i v jiných severských zemích celkem marginální – a za angažovanost se bere i členství v nejrůznějších sdruženích sběratelů nebo ochotníků či ve spolcích na podporu činnosti místního muzea. Českou spolkovou činnost navíc často paralyzují neuvěřitelné byrokratické požadavky místní legislativy, prostřednictvím kterých ji chce kontrolovat – a tím ji už ve fázi jejího vznikání znemožňuje. To je na Severu také jinak.
Švédsko na rozdíl od Česka též disponuje nepřetržitou více než staletou tradicí demokracie. Během dlouhých desítek let se systém švédského politického stranictví stihl stabilizovat, což není případ Česka – a vynakládané státní peníze, jak bylo poukázáno výše, na to vliv nemají žádný. Třiatřicet let od konce hlavního viníka oné diskontinuity, jednačtyřicetiletého československého komunistického režimu, již na něj nelze svádět všechny dnešní společenské neduhy. Přesto je symptomatické, že vlastně podle švédských měřítek počtu členstva jsou jedinou naší „normální“ stranou lidovci, z českých parlamentních uskupení suverénně nejstarší – a přestáli i těch 41 let, i když asi ne vždy úplně se ctí. Ony ostatní stranami v podstatě nejsou, spíše politicko-mocenskými kluby – vzpomeňme mj. také na obskurní Úsvit, který dnes už neexistuje; míval osm či devět členů. A tolik členů, kolik mají SPD a ODS, ve Švédsku vykazují strany oscilující na hraně volitelnosti.
Pojem „prvorepublikové partajničení“ mívá negativní konotace: strany si rozparcelovávaly stát, stranický tisk se nedal číst a oblíbenci učitelů byli ti žáci, jejichž rodiče byli ve stejné straně jako dotyční učitelé. Na druhou stranu, položíme-li si pro nás provokativnější otázky – zda skupiny rozparcelovávající si stát dnes nereprezentují mnohem užší a veřejností méně viditelné i kontrolovatelné vrstvy společnosti, než byla stranická členstva za první republiky, dále kdo v současnosti vlastní český „nestranický“ tisk a jestli jsou všichni dnešní učitelé v českých zemích bezproblémovější, než byli jejich předchůdci za první republiky – dostaneme se k hodnocení jinému. Meziválečné období bylo dobou, kdy český stranický systém nebyl v úpadku. Co organizací pod strany spadalo a kolik rozmanitých činností vykonávaly! I tu nejmenší obec jako starosta řídil straník – dnes tam stěží někdo se stranickou knížkou vůbec bydlí.
Proč se v roce 2021 ukázalo, že voliče toužící po neoligarchických formách politiky osloví spíše dvě uskupení stavící vlastně na stranictví – ať už tradičním (koalice Spolu), nebo netradičním (PirSTAN) – než málo programově založené nepoliticko-politické představy toho, kdo předtím na rozdíl od těchto uskupení dokázal na Letnou přivést nejvíce lidí od Listopadu 1989? Důvod nebyl asi jen ve volební kampani nepřející epidemii. Spíše v přesvědčení či pocitu, že po letech populistického chaosu je třeba nějakých pevnějších forem – které stranictví přes všechny své problémy přece jen nabízí.
Vy sami znáte někoho, kdo je v nějaké straně? Nebo jste v ní snad sami, či alespoň v okrašlovacím spolku?
***
Prameny:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/223411000100716/
https://nyheteridag.se/tusentals-medlemmar-lamnade-s-i-fjol-bara-sd-okade/
***
[1] Máte-li zájem i o lacinější alkoholový pivní exkurz, čtěte i tuto poznámku pod čarou: vzpomínám na hospodskou objednávku tří piv velkých a tří malých na Pernštýnském náměstí v Pardubicích – a když jsme obdrželi účet, poznamenal jeden ze Švédů, že takováto suma přepočtená na švédské koruny by u nich doma často nestačila ani na jedno malé. O chuti se nezmiňoval: uveďme jen, že švédští pivní fajnšmekři jsou hodně fixovaní na domácí značky, i když v jednom jejich švédském TOPP TIO jsem vedle devíti z nich zaregistroval i Budějovický Budvar. Ten se ve Švédsku sice nesmí prodávat jako Budweiser – ale na tamní popularitě mu to neubírá.
publikováno: 7. 8. 2023
