Celý den protéká mediálním světem proud vzpomínek na Karla Schwarzenberga, a ještě dlouho bude. Povolaní autoři, kteří ho dobře znali i kdo ho jen někdy potkali, připomínají jeho mimořádnou osobnost a noblesu, zásluhy, schopnosti politika i smysl pro humor. Setkání s ním znamenala pro ty, kdo měli to štěstí, významnou událost. (Já ho naposledy viděla letos na podzim na večírku Přítomnosti a měla jsem radost, že sedím jen dva metry od něj.)
I mnohým novinářům se poštěstilo, že s ním mluvili, naživo slyšeli jeho projevy nebo získali interview. Mám jednu vzpomínku, kterou považuji za významnou a pro Schwarzenbergovu osobnost příznačnou. Nebylo to osobní setkání, ale jiný příběh spojený s jeho jménem. V rušných devadesátkách, v časech restitucí, jsem vymyslela pro deník, v němž jsem po revoluci působila, námět na reportáž: navštívíme s fotografem některé (navrácené) schwarzenberské nemovitosti a zjistíme, jak se naplňuje ustanovení, podle nějž v těch restituovaných objektech, kde jsou sociální, vzdělávací či další podobná zařízení, mají tam ještě deset let setrvat. A taky mě zajímalo, co místní říkají na návrat někdejšího vlastníka.
Po těch letech si už ani netroufám přesně vyjmenovat zámky a další objekty, které jsme navštívili, protože se vrátily do rukou Karla Schwarzenberga, ale jedno si pamatuji dobře: bez výjimky ve všech místech, kde jsme byli, nadále fungovala dosavadní zařízení ve veřejném zájmu, nikde se staronový vlastník nesnažil obejít pravidla či prokličkovat houští nepřehledných nařízení. Spíše naopak, pokud je navštívil, byl vstřícný, nabízel dobrá řešení a výhody.
A další poznatek: když jsme hovořili s místními obyvateli, nelíčeně se těšili, že se ukradené majetky, zejména lesy nebo rybníky, vrátily. A věřili, že se s nimi bude lépe hospodařit. Přitom oslovení domorodci neměli proč pochlebovat „knížeti“ – jak ho označovali, nepřijeli jsme v jeho službách. Ale očividně jako nezávislí publicisté (kteří by možná i uvítali nějakou objevenou restituční chybu, negativní zprávy se lépe prodávají).
Byli prostě rádi, že ho zas mají.
Vím, bylo to dávno, ale K. S. zůstal stejný i v dalších desetiletích. Jako náš vztah k němu.
To je všechno. Ostatní, patrně důležitější, dopovědí jiní.
publikováno: 12. 11. 2023