Významné téma holokaustu nebylo dosud v české odborné filmové literatuře dostatečně reflektováno. „Historický estetismus“ je dílem, které se pokouší tuto mezeru zaplnit. Přes svůj nevelký rozsah 200 stran odborné studie a 50 stran synopsí z pojednaných filmů se jedná o velmi vyzrálé dílo, napsané pregnantně a ve všech směrech – literárním, filosofickém a filmovém – poučeně na úrovni doby, které ovšem klade na čtenáře nemalé nároky. Použitý jazyk a obsah jsou argumentačně přesné, ostré jako břitva a náročné na pochopení zejména ve své teoretické rovině.
Filmový historik Zdeněk Hudec (*1971), nejdříve olomoucký a nyní pražský pedagog (FAMU), se holokaustem zabýval již ve své disertační práci na olomoucké Filosofické fakultě UP „Estetický historismus“ (2003). V roce 2016 vyšel první ucelený a obecný pohled na reprezentaci holokaustu v naší filmové produkci z pera Šárky Sladovníkové „Holokaust v československém a českém hraném filmu“. Kromě menších odborných prací a statí stojí za zmínku kolektivní monografie o filmu „Daleká cesta“ Alfréda Radoka od Andrey Schnapkové a právě Zdeňka Hudce z roku 2018 pod titulem „Daleká cesta. Kritické a analytické studie“. Zdá se, jako by právě holokaust byl autorovým „životním tématem“, přes jeho jiné dříve publikované studie na témata filmových děl například Sama Peckinpaha, Paula Verhoevena či Miklóse Jancsóa.
Autor se ve zkoumané knize rozhodl jít dále než předchozí knihy na stejné téma. Ústředním motivem zkoumaného díla je „historický estetismus“ pojímaný jako zobecňující historický smysl reprezentovaného děje, ve kterém ne vždy a ne historicky přesně koresponduje filmový obraz s dějinnou událostí, holokaustem. Na základě vlastních zjištění autor nazývá použité filmové stereotypy názvy „iterace historického estetismu“ pro často opakované a jednoduché stereotypizované prvky ve filmech a „prominence historického estetismu“ pro estetický jedinečné metaforické a symbolické prvky, které jsou ale ve filmové historii opakovaně používány. Vše je vysvětleno v metodologické expozici na úvod knihy, jejímž záměrem je pojednat o metodách, motivacích a postupech ve vybraných asi 50 zmiňovaných filmech. A tedy nikoliv kritické či estetické hodnocení nebo odborný soud, jak je v těchto filmech nakládáno s historií ve vztahu k filmovým prostředkům, ani jak se vymezovat vůči zmiňovaným stereotypům. V tomto nepřeberném množství pojednaných filmů jasně v knize do popředí vystupují klasická filmová díla jako „Daleká cesta“ Alfréda Radoka (1948), „Démanty noci“ Jana Němce (1964) či „Spalovač mrtvol“ Juraje Herze (1968).
V úvodu práce se Hudec dotýká možnosti zobrazení a sdělení nesdělitelného ohledně zkušeností o holokaustu. Tato možnost přenositelnosti zkušenosti na další jedince s podporou bohaté sekundární literatury značně problematizuje: umění není vždy schopné zachytit značně vzdálenou realitu holokaustu pro dnešek. Problémem není jen pokulhávající paměť postupně vymírajících přímých svědků, ale též snaha vypointovat či estetizovat dílčí události. Tyto ve filmech o holokaustu mohou jít od zobrazení jisté komplexní tajemnosti tohoto tématu (Lanzmanův film „Šoa“, 1985) až po barvotiskový pohádkový příběh o dobru a zlu (Spielbergův film „Schindlerův seznam“, 1993). Film jako médium musí tedy bojovat s výhradami vůči mediální trivializaci a vůči nedůvěře v jeho možnosti zobrazit věrně historickou zkušenost. Hudec dochází k přesvědčení, že „otázka realistického nebo antirealistického stylu vypovídání o holokaustu se stejně tak týká působení historiografického textu jako narativního filmu, protože je nerozlučně spojena nejen s problémem volby, ale i emocionálního vkladu autora.“ (str. 36)
Ve druhé kapitole knihy se popisuje rozdíl mezi historikem a filmařem, tedy mezi narativní historiografií a historickou kinematografií. Zde se poukazuje na zásadní rozdíl psaného textu a jeho konvenčnosti od větší volnosti filmaře a jeho imaginace. Dle Hudce zůstává ovšem zásluhou filmu a jeho masového rozšíření ve 20. století, že se holokaust dostal do širšího povědomí společnosti a do jejího etického rámce. Dostáváme se zde až k formulaci rozdílu historiografie jako dějinám zachyceným narativně ve slovech oproti „historiofotii“ (dle H. Whitea) zobrazení či „reprezentaci historie a našeho myšlení ve vizuálních obrazech a ve filmové řeči“. (str. 53) Obecně je celý postup od dějin skrze jejich poznání člověkem až k realizaci v textu či ve filmu problematizován a opět detailně autorem rozebírám s uvedením bohaté sekundární literatury.
Třetí přehledová kapitola knihy o domácí tvorbě na dané téma pojednává o „iteracích historického estetismu“, tedy o obecných jednoduchých stereotypech, které se neinvenčně opakují ve filmech na ideologickém pozadí doby. Jedná se mimo jiné o zobrazení pachatelů holokaustu, jejich bezchybné inteligenci a bezvadných uniformách s naleštěnými botami, až po zobrazení obětí, které v letech 1948–1989 byly z ideologických důvodů namísto židovských obětí redukovány na postavy a hrdiny komunistického odboje – jako kdyby nebylo jiných pronásledovaných skupin –, což se změnilo až po sametové revoluci. Podobná zjednodušování a stereotypy se týkají mimo jiné označování a fyziognomii postav, ve zobrazení dětí, v karikaturách, v drastické komičnosti a zobrazování sexuálních motivů ve filmu.
Poslední čtvrtá kapitola, spíše analytická, popisuje svět „prominencí – výčnělků historického estetismu“, tedy jako svět nenarativních symbolických, metaforických či synekdochických filmových prvků, konkrétně zejména dobových filmových dokumentů, které mají sloužit jako prvky zvýrazňující a podtrhující hlavní myšlenky obsažené ve zkoumaných filmech. Hudec postupuje od obecné symboliky po subjektivnost, retrospektivu až po prominence v narativním filmu, které konkrétně umožňují začlenění dokumentárních scén do fikčního světa narativních filmů.
V závěru knihy si Hudec v komparativním pohledu uvědomuje jistou „vyčerpanost holokaustem“, kdy klasická filmová tvorba dřívější doby zobrazovala témata nepřímo, implicitně a s jistým taktem vůči náročnému tématu, zatímco současné filmy na toto téma jsou plné explicitního výraziva, násilí, sexuality a krve. Holokaust se zdá být filmem vytěžen a skončil jako opakování a prohlubování estetických prominencí, šablon a schémat. Filmaři podle autora zřejmě nejsou méně schopní, ale narazili na strop originality a technického omezení filmového média. Nemusí se ale jednat o omezující faktor, jak ve své úvaze autor dokládá: „Historická pravda tedy není v metaforách a symbolech samých, nýbrž ve zkušenosti s historií, která je jimi kinematograficky vyjadřována. (…) Finálně potvrzuje, že produkce metaforického a symbolického smyslu se ani tak nemění s rozsahem, stupněm a dovedností v zacházení s výrazovými prostředky, jako tím, za co mají být ze strany tvůrců v historickém sdělení považovány: málokdy za fikční iluze nebo naopak historické „důkazy“, ale povětšinou za etické pravdy.“ (str. 205)
Zdeněk Hudec si zkrátka vzal na čtenáře bič, ale ten jen slastně funí s jistou dávkou masochismu, autor se nezastavuje před ničím a před nikým. Je potřeba znovu zdůraznit, že použitý jazyk je velmi precizní na úrovni filosofického díla a použitá sekundární literatura je na vysoké úrovni. Celý text knihy vyznívá spíše jako filosofický učený traktát nebo přímo – odpusťte ten lidový výraz – učebnici o holokaustu v tom nejlepším smyslu slova. Dokládá to nejen dostatečně didaktický a explikativní text, ale také i četné poznámky pod čarou, které svým referenčním rozsahem nezřídka zastiňují samotný text knihy. Přestože se autor vědomě zřekl možnosti kriticky a esteticky pojednat o dané problematice, je zjevné, že některá témata a filmy pro něj mají v knize větší důležitost než jiná.
Toto by byla snad jediná výtka vůči knize: úplnou absencí kritického a estetického soudu, který by zřejmě mohl odlehčit přetížený text, je o historickém estetismu pojednáno zejména teoreticky a dosti abstraktně. Což je velmi záslužné, ale ne moc přístupné čtení, jakkoliv si velice vážím odborných zkušeností autora a sebraného bohatého odborného materiálu, ze kterého kniha vznikla. Jedná se tedy o velmi zajímavé a originální dílo, k jehož plnému pochopení a docenění budeme zřejmě ještě potřebovat kus cesty ujít s autorem, číst ho znovu, a povýtce čas strávený ve filmových klubech a filmotékách.
Zdeněk Hudec: Historický estetismus / Reprezentace holokaustu v československém a českém hraném filmu 1948–2019. Nakladatelství AMU, Praha 2023
publikováno: 14. 12. 2023
