Láska k přírodě (...) má zřetelně duchovní hodnotu. Nepřichází k muži nebo ženě, již jsou plně pohlceni sobeckými, světskými nebo materiálními cíli. Nebudete-li jako malé děti, nevstoupíte do království přírody, tak jako do něj vstoupili Audubon, Thoreau, Bryant a Amiel a jako do něj vstupují ti, kteří z něj činí jeden ze zdrojů svého života a nástroj své kultury. Náboženské formy a vyznání se mění, ale náboženský cit – údiv, úcta a láska, které pociťujeme v přítomnosti nevyzpytatelného vesmíru, zůstává. (…) Sice nechodíme do kostela tak často jako naši otcové, zato vcházíme do lesů a jsme mnohem ochotnější učinit z nich chrám, než byli oni.