Když fouká od severozápadu, vítr práská prezidentskou vlajkou jako bičem. Slyším to až do kuchyně. Někdy pak vystoupím na terasu a dívám se do oken nahoře. Představuji si, že se jedno z nich otevře a prezident mi pokyne rukou, abych přišel na kafe, na kus řeči. Jsme přece spoluvězni z padesátých let, a i když jsme se osobně nikdy nesetkali, shodli bychom se na řadě známých muklů, jeden můj kamarád mu půjčoval v Leopoldově noviny.
„Město chátrá, zatéká střechami a není kolo,“ řekl bych mu.
„Opravy jdou pomalu. Dáme do pořádku tři věci a jiné dvě se mezitím pokazí,“ řekl by asi.
„Nejsou zajíci a tisíce lidí utíká na Západ.“
„Nechtějí sdílet osud země.“
„Nejsou dlaždiči a v pokleku pracují už jenom básníci.“
„Také důstojníci Bezpečnosti.“
„Je proces. Ten proc
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 27. 5. 2020
