Národní muzeum představilo novou expozici zaměřenou na české dějiny ve 20. století. Složitou tematiku se ale nepodařilo zdařile ukočírovat, přičemž se otevírá otázka, jestli podobné výstavy vůbec potřebujeme.
Výstava Dějiny 20. století se nově otevřela v Nové budově Národního muzea. Ve 4. patře bývalého Federálního shromáždění se ocitnete v expoziční místnosti, která vám nabízí přehled komplikovaných českých a československých dějin ve 20. století. Vystavované období začíná rokem 1914 a končí rokem 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, a doprovází ho skoro tisícovka exponátů. Výstava se plánuje jako stálá a vydržet by na svém místě měla minimálně deset let.
Dle autorů expozice (hlavním kurátorem byl historik Marek Junek) česká veřejnost přeceňuje politické dějiny, a proto se výstava více soustředí na proměny společnosti. Nečekejte žádnou časovou osu s vyznačenými „osudovými osmičkami“. Ty zastupují jiné roky, a navíc zde dějiny 20. století nekončí v roce 1989, ale výstava tematizuje i devadesátá léta. Specificky se člení také výstavní prostor, který návštěvníka vede třemi různými sférami, veřejnou, poloveřejnou a soukromou. Nad všemi třemi visí politická sféra na balkonku, kde se nachází tzv. „bustárium“ s historickými bustami řady veřejných osobností.
Až moc začátků
Právě prostorové členění je největší inovací a zároveň největším benefitem celé expozice. Jednotlivé části jsou přirozeně propustné a dovolují volné překračování z jedné sféry do druhé. Soukromá sféra pokrývá dějiny každodennosti a má potenciál generovat zajímavý dialog s návštěvníky. Nahlédnout můžete do typických bytových interiérů z různých období, mnohé z nich si ještě budete pamatovat z vlastní zkušenosti. Zároveň se ale projdete prvorepublikovým koloniálem nebo kulturním domem ze 70. let. Pozoruhodná je i funkce politického balkonku. Autoři výstavy se museli vypořádat s tím, že pevnou součástí místnosti byl i tento balkonek. Politické dějiny proto umístili na něj. Z balkonku lze potom shlížet do veřejných sfér, ale do soukromí bytů už z něj vidět není, což pěkně ilustruje vztah moci a soukromého života.
Jinak ale bohužel výstava notně pokulhává. Především trpí značnou zahlceností exponáty a absolutní absencí zastřešující koncepce. Návštěvníci se velmi rychle i na poměrně malém prostoru ztrácí. To vše se dá hned ukázat na samotném začátku expozice, který osobně považuji za nejvíce odbytý. Hlavní problém tkví v tom, že výstava má hned několik úvodů a vůbec není jasné, kde expozice začíná, a už vůbec nenabízí způsob, jak výstavu jako celek číst.
Před samotným vstupem na vás čeká mapa Evropy, která mění hranice podle průběhu 20. století. Poté se ocitnete v zákopech první světové války, které dominuje údajně jeden z nejcennějších exponátů, medaile Františka Ferdinanda d’Este. Jaký to má vztah k expozici jako celku, ale zůstává nejasné. A konečně vstoupíte do tzv. „časozdviže“. V tomto kruhovém prostoru se dočkáte audiovizuálního průletu dějinami 20. století, který vás má emocionálně naladit. Emoce proběhnou, ale stále nemáte nejmenší dojem, co vlastně od výstavy čekat. To už ale vpadnete do expozice samotné a drahnou chvíli trvá, než vám vůbec dojde, jak je prostor koncipovaný. Orientaci navíc ztěžuje i umístění exponátů, které jsou dost náhodné, ať už jde o jejich výběr, nebo o jejich místa.
Ztraceni v expozici
Kurátoři často zdůrazňovali, že se museli prát s prostorem. Pevný balkonek už jsem zmiňoval a je nutné dodat, že bývalé Federální shromáždění moc kvalitních výstavních prostor zkrátka nenabízí. Ani výměra není dostačující. Ale autoři bohužel v souboji s prostorem rezignovali. Svědčí o tom přehlcení exponáty, když pravděpodobně převládla touha dostat do omezeného prostoru co nejvíc věcí. Z politického balkonku se navíc stala pouhá přehlídka bust bez řádného kontextu. To, že se návštěvníci v expozici ztrácí, je prý pozitivní, protože to simuluje ztrátu orientace ve složitosti vlastních dějin. To může být funkční metafora. Ale vraťme se právě na úvod(y) výstavy, kde se divák ani trochu nedozví, že by se měl „ztratit“, takže by od samotného začátku věděl, jak následné části číst a jak jim rozumět. Základní koncepce zkrátka chybí a trpí tím celá výstava i jednotlivé exponáty nebo povedené nápady.
Jako opravdové pozitivum se alespoň musí nechat práce s některými exponáty. Výstava není nenáročná a nutí vás dívat se kolem sebe třeba i na zem, kde si pod prosklenou podlahou můžete prohlédnout dobové kufry a jejich obsah, které odkazují k masivním přesunům obyvatel na našem území. Od obětí holokaustu po vyhnání Němců. Za dobré považuji také zapojení audiovizuálních pramenů, včetně dobových her z devadesátých let v dětském koutku.
Pro koho?
Základní otázkou pro mě však zůstává, komu tato nová výstava slouží. Expozice totiž, kromě už tak zmatené formy, po obsahové stránce počítá s nadprůměrnou znalostí českých dějin 20. století a předporozumění určitým tématům. Pro cizince, kteří alespoň během mých návštěv tvořili většinu osazenstva, se pak výstava stává už kompletně nepochopitelnou. Dobrým dokladem jsou hokejové rukavice a další exponáty z olympijských her z Nagana. Popisky vysvětlují, co byl hokejový turnaj v Naganu a jak probíhal. Pro člověka, který ale nezná kontext naganského fenoménu, bude velkou záhadou, proč se zrovna tohle dostalo do výběru expozice.
Tudíž tu máme další české dějiny pro Čechy. Potřebujeme je vůbec? A obzvlášť ve formě stálé expozice? Jen se podívejme na obdobný projekt Národního muzea v památníku na Vítkově na výstavu Křižovatky české a československé státnosti, která dnes zeje prázdnotou a pomalu se rozpadá. Ptám se proto, jestli by nemělo mnohem větší smysl zaměřit se v rámci hlavních budov Národního muzea formou stálé expozice spíše na zahraniční návštěvníky. Na rozdíl od těch českých se budou rok co rok obměňovat a představování českých a československých dějin v hrubé celistvosti padne na mnohem úrodnější půdu u lidí, kteří o naší národní historii mají nulové nebo jen velmi malé znalosti. Zároveň by se naskytla možnost prezentovat české dějiny v širším evropském kontextu, což by ostatně mohlo být zajímavé i zpětně pro českou veřejnost.
Obecně by se ale pro české návštěvníky více hodily krátkodobé a úzkoprofilové expozice, které by dokázaly představit více témat. Například by mohla svou vlastní výstavu dostat samotná každodennost, aniž by přitom musela reflektovat všechno ostatní včetně politických dějin, jako to dělá současná expozice. Na úplný závěr stojí za to zmínit, že i toho expozičně komplikovaného prostoru ve 4. patře je škoda. Jeden z plánů navrhoval, že by v této místnosti vznikla kavárna s překrásným výhledem na Václavské náměstí a hlavní budovu Národního muzea. Místo toho zde bude na dalších deset let výstava, která ohromná okna potřebovala zatemnit. Třeba se ale o „stálosti“ této výstavy bude ještě vést debata.
publikováno: 15. 12. 2021
