Mistr koláže a černého humoru Ivo Medek Kopaninský umí tvořit nejen nůžkami…

„Nedávno mi vichřice na dvoře převrátila prastarý kuchyňský stůl s uraženou nohou, vhozený sem laskavými sousedy coby otop do krbu. Trčící zbylé nohy mi evokovaly představu antického sloupořadí. Stačilo je poněkud zredukovat, znásobit jejich počet rozpůlením na cirkulárce a vydlabat do nich profil mužské hlavy. (Zde si nůžky alespoň trochu střihly na její šabloně.) Plus pár doplňků, podmalba a adjustace. Výsledkem je Chrám zmizelého boha – tedy smíšená technika s dominující asambláží.“

Takto popsal v katalogu k výstavě Nejen nůžkami… milovník mystifikace a černého humoru Ivo Medek Kopaninský jednu ze svých tvůrčích metod. Osmdesátka jeho exponátů je k vidění v pražské Galerii Smečky, kterou již léta provozuje Pražská plynárenská. Ta se soustřeďuje především na koláže, jež tvoří podstatnou část expozice letos pětaosmdesátiletého Medka Kopaninského, který tento prostor opanoval prvně již roku 2006. A byť je uměleckou veřejností vnímán především jako kolážista, už podle názvu nové výstavy, která trvá až do 29. ledna příštího roku, je jasné, že tentokrát bude zrak návštěvníků potěšen i mnoha objekty, malbami, kresbami a řadou dalších děl, vzniknuvších mnoha různými technikami.

Ostatně Medek Kopaninský se nejprve vyučil štukatérem a později absolvoval řezbářství na Vyšší výtvarné škole. Tam se mj. seznámil s Evou Dvořákovou, později Švankmajerovou, která na něj vzpomíná v knize Zvuk dýní v zákulisí, jak jí zprostředkoval výměnu obrazů s kubánským malířem Jorgem Camachem, jenž na počátku sedmdesátých let navštívil ČSSR. Medek byl totiž v té době členem surrealistické skupiny UDS, která se však rozpadla, a stýkal se i s francouzskými banalisty. Není také bez zajímavosti, že se za normalizace živil vyráběním krátkých i středometrážních animovaných filmů s osvětovou tématikou. Nicméně od roku 1968 ve své vlasti, na rozdíl od ciziny, dvacet let nevystavoval. Snad proto je také mnohem známější v zahraničí (např. v německém Brühlu v Muzeu Maxe Ernsta nyní probíhá výstava Surreale Tierwesen, česky Surreální zvěrotvoři, na níž je autor zastoupen). Vraťme se však k jeho nové výstavě, která je zajímavá i tím, že se Medek Kopaninský ujal také role jejího kurátora, přičemž sestavil průřez svojí tvorbou nejméně za půl století.

V první místnosti galerie návštěvníky jistě zaujme olbřímí malba plná detailů Autopotrét (Můj ciferník) z roku 2005, jež je komponována podobně jako orloj, přičemž na kružnici od jedné do šedesáti se odehrává ve zkratce autorův životaběh. Léta dětství, dospívání, dospělosti (od sovětské okupace přes svatbu, rozvod až po odchod na Přední Kopaninu, kde žije půlku života) i zrání. Naproti ní se skví malá plastika Swingový zpěvák z roku 2015, která reflektuje Medkovu zálibu v hudbě, podobně jako další do kruhu koncipovaná minimalistická koláž Nekonečné saxofonové sólo. Další vpravdě čertovský objekt Hlava, na kterou si nutno došlápnout upomíná na Karla Nepraše, ale protože fantazii se meze nekladou, může někomu připomenout i masturbační strojky Jana Švankmajera. Řezbářskou průpravu autora zde zastupuje dřevěný kostlivec v životní velikosti se zaseknutým sekáčkem v hlavě, jenž má na krku utrženou smyčku a v levé ruce drží pivní džbánek. Dvacet let staré dílo se zove Veselý nebožtík.

K ztvárňování mrtvol a hrůzyplných příběhů má Medek Kopaninský blízko, vždy je však podává s nadhledem a často je doplňuje textem v obrazu. Tak jedno z nejrozměrnějších děl výstavy, ne-li vůbec největší, je klasický morytát O Gustavovi, tklivý příběh o nešťastném vojákovi, jehož milá zemřela a on pak spáchal sebevraždu na jejím hrobě. K naprosté dokonalosti tu chybí už jen flašinetář s opičkou, jenž by tuto truchlohru předzpěvoval, ukazuje přitom hůlčičkou na konkrétní okénko příběhu právě deklamované pasáže. Na dalším obrazu si lze zase na náhrobku přečíst úryvek z Máchova Máje, přičemž atmosféra díla s nebožtíkem vystupujícím z hrobu připomíná mistra hororu Jaroslava Panušku. Úžasně surreálně působí rozměrem malý objekt Krajina mého dětství s usmívajícím se oběšeným plyšovým medvídkem, na jehož hlavu padají pumy z odlétajícího bombardéru a zároveň se nad ní vznášejí boty s pružinami tajemného Péráka, což byla fantomatická postava protinacistického odboje, které se bály děti. Autor se tímto způsobem vyrovnal se vzpomínkami na druhou světovou válku, kterou zažil jako malý chlapec. Vzhledem k rozsahu výstavy, jež zabrala i suterén, je těžké vybírat další konkrétní díla z tak báječného celku, v němž se návštěvníci seznámí s technikami v naší vlasti tak málo známými, jako je např. stamp art či papel-picado, jichž je Medek Kopaninský u nás průkopníkem. Proto neváhejte, zvedněte prosím svá ctěná pozadí a běžte se na to podívat sami, opravdu to stojí za to!

Prohlédněte si dílo Ivo Medka Kopaninského na fotografiích, které pro Vás na výstavě nafotil autor této recenze.