Právní stát musí být srozumitelný

Jan Kysela

Jan Kysela

Ústavní právník a odborník v oboru státovědy a politologie. Působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jako vedoucí Katedry politologie a sociologie.

Ivan Štern

Ivan Štern

Redaktor

S profesorem Janem Kyselou hovořil o mezích (nejen) české ústavy Ivan Štern. Byla by jiná vláda, než je vláda zákonů, spravedlivější?

Ivan Štern: Jistý můj novinářský kolega, zjistiv, že podle německé ústavy spolkový prezident rovněž jmenuje kancléře po tom, co ho zvolí Spolkový sněm, a jmenuje i jednotlivé ministry, kancléřem navržené, položil berlínské prezidentské kanceláři otázku, zda i v Německu existuje na základě těchto ustanovení možnost, na niž se odvolávají čeští prezidenti, navrženou osobu zdráhat se jmenovat, případně vůbec nejmenovat. Dostalo se mu stručné odpovědi, že Berlín otázce nerozumí. Nenaznačili berlínští tak jistou civilizační propast mezi Pražským hradem a berlínským Belvederem?

prof. Jan Kysela: Možná ano, záleží však na kontextu. Německý Základní zákon vznikal na cílené distanci vůči výmarským poměrům, a to včetně postavení hlavy státu. Přímo volený a velmi silný říšský prezident byl vnímán jako klíčový aktér pádu výmarské republiky, takže se pečlivě zvažovalo, jak moc se od něj odlišit. Tomu odpovídá i výběr uměřených kandidátů pro tento úřad. Zkrátka, pojetí německé je pojetím někdy označovaným jako státně-notářské. Spolkový prezident spíše ověřuje, že se věci dějí po právu, než by do nich promítal svou volnou úvahu. Naproti tomu u nás chybí nějaká odstrašující přetržka, prezidenta nechápeme jen jako ceremoniální hlavu státu, do úřadu dosazujeme stěžejní postavy zdejší politiky. Je tu jiné očekávání, které může prezidenta motivovat k výraznějšímu profilování ve smyslu ústavním i politickém. Větší neshoda o prezidentské roli otvírá prezidentům prostor k aktivitě, která by v Německu, ale třeba i Rakousku, byla vnímána jako nepatřičná.

Naši prezidenti, zejména pak Miloš Zeman, sní o prezidentském systému zejména po tom, co parlament odhlasoval přímou volbu hlavy státu, a odkazují se například na prezidentský systém francouzský. Přitom je známo, ač francouzský prezident má možnost jmenovat předsedu vlády navzdory výsledkům parlamentních voleb, ještě se v historii francouzské republiky něco podobného nestalo. Dodnes je to obtížně myslitelné. O čem to z hlediska politiky, ale i ústavního práva svědčí?

Řádné fungování ústavy předpokládá, že ústavní aktéři chápou vymezení svých rolí a přidržují se jich. Pakliže se nepřidržují, dočkají se negativní reakce veřejnosti, politické reprezentace, případně i nějaké reakce právní v podobě soudních sporů, případně i zužující změny ústavy. Problém samozřejmě nastává, když aktér chápe svou roli jinak, není do původního rámce zatlačován, potažmo mu je to jedno, dokud není účinně ohroženo jeho setrvání v úřadě. V takovém případě záleží na tom, jak snadné či obtížné je prezidentovo sesazení. Přijde mi, že Miloši Zemanovi je nějaké původní vymezení prezidentské role lhostejné, kritika jej těší, k soudním, zejména kompetenčním, sporům s ním schází ochota a sesazení z úřadu je velmi obtížné. To samé platí pro ústavní změnu: nebyly a nejsou hlasy. Miloš Zeman využíval toho, co mu umožnilo institucionální okolí, zejména politické slabosti Andreje Babiše, který si nemohl dovolit se s prezidentem střetávat, protože se o jeho přízeň do značné míry opíral.

Historik Antonín Klimek v pojednání Boj o hrad, líčící první léta Československé republiky na Pražském hradě, uvádí celou řadu příkladů, kdy prezident Masaryk, ač podle ústavy se nacházel podobné roli „kladeče věnců“ jako pozdější prezidenti (Havel, Klaus a Zeman), velice horlivě ohýbal ústavu, odmítaje jmenovat některé navržené ministry. Jeho vrcholným číslem bylo jmenování Edvarda Beneše předsedou vlády (respektive jeho dosazení do vlády) v roce 1921 po tom, co dosavadní premiér Vlastimil Tusar podal demisi (v reakci na tzv. boj o Lidový dům), aniž by padla celá vláda. Volba prezidentova to byla svévolná, pomíjejíc veškeré ústavní procedury. Přesto ze strany parlamentu nezazněla žádná výrazná kritika či ohražení. Nebylo to důsledkem stále přežívající „kaiserovské“ tradice, podle níž se vláda nezodpovídala parlamentu, ale císaři, a parlament ji mohl k určitým krokům nutit jen nepřímo, například neschválením státního rozpočtu?

Český prezident není pouze „kladečem věnců“, tím méně to platilo o tom československém. U Masaryka k tomu samozřejmě přistupuje nimbus zakladatele státu a morální autority, ale i ústavní vymezení jeho kompetencí bylo poměrně extenzivní. Byl sice omezen kontrasignací ve všech svých úkonech, nejspíše však nebylo úplně obtížné souhlas vlády získat, stál-li o něj silně. Na druhou stranu musel vládě a vládním stranám v lecčems ustoupit. Např. vláda si nepřála čelit dvěma odlišně složeným sněmovnám, což Masaryka vedlo k rozpuštění Senátu vždy tak, aby volby do obou komor probíhaly víceméně souběžně. Tím pádem zmizela šance Senátu se nějak svébytně vyprofilovat. Stejně tak prezident po nátlaku opustil praxi instruovat nově jmenovaného ministra, co se kýžených priorit resortu týče. Na rozdíl od českého prezidenta nebyl při jmenování ministrů formálně vázán návrhy předsedy vlády. Vláda se také opírala o prezidentovu důvěru, dokud jí nebyla vyslovena nedůvěra Poslaneckou sněmovnou, což je další rozdíl. Určitě je tedy v pojetí prezidentství silná kontinuita, musíme však být opatrní, abychom ne vše, co bylo přijatelné podle ústavní listiny z roku 1920, neprohlásili za přijatelné podle naší Ústavy. Na okraj dodávám, že situace politických krizí obvykle hlavu státu posiluje, nějaké řešení je vítáno, i když třeba nemusí být úplně „košer“.    

Písničkář Jaromír Nohavica před lety napsal píseň „Pane prezidente!“, v níž najdeme verše – pane prezidente, „vy to pochopíte, vy totiž všechno víte, vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy mě zachráníte“. Neodráží se tu obecně přijímaná představa prezidenta jako laskavého vladaře (císaře)? Nejsou pokusy prezidentů vymknout se ústavním ustanovením či zvyklostem a skrytě navazovat na „kaiserovskou“ tradici špičkou ledovce, jehož hloubky se Jaromír Nohavica dotkl, vycítiv, že tu jde o něco obecně ve společnosti sdíleného, hlubšího, než je pouhá úcta k zákonu?

Ano, zcela souhlasím. Zákon je abstraktní, odtažitý, leckdy nesrozumitelný, prezident konkrétní, viditelný, vzbuzující emoce, umožňující identifikaci. Je dědicem panovníků jako personifikace státu, jako jeho prvních služebníků. S hlavou státu je ostatně spojena ohromná zátěž dalších představ a očekávání, včetně propojení s kosmickým řádem, různými náboženstvími i politickou harmonií. Pokud si to nepokazí, má prezident výhodu pozitivně přednastaveného veřejného mínění. Byť v podmínkách přímé volby, sociálních sítí a řetězových mailů asi méně.

Zakladatel politických věd a státovědy v rakouské monarchii Josef von Sonnenfels (1732–1817) ve svém pojednáni o policii píše, že jen společnost založená na právním státu cílí k dosažení obecného dobra. Naznačuje tu, že občané mají právo státu vypovědět poslušnost, pokud sám nedodržuje vlastní zákony. Jen jednu věc nedomyslil: dosíci spravedlnosti v rámci právního státu je mnohdy velmi zdlouhavý a úmorný proces, což mnohé odrazuje. Raději by dali přednost vladařskému rozhodování. Nenachází se právě tady podhoubí populistických lákání řešit věci z povahy složité, protože mnohovrstevné, rychle a jednoduše, bez složitých „právnických kliček a procedur“?
To je problém řešený už Platónem a Aristotelem. Vláda zákonů je dobrá, ještě lepší je však vláda mimořádného člověka. Teprve když není k mání, uchylujeme se k pravidlům, pravidelnosti, obvyklosti, standardnosti, ba i průměrnosti. Na tuhle představu kriticky reaguje Karl Popper, když zmiňuje vysoké riziko „přehmátnutí se“ při výběru osvíceného výjimečného muže či ženy, ale i lord Acton, upozorňující na korumpující potenciál moci: ušlechtilec při vstupu nemusí zůstat ušlechtilcem navždy. Podstatné však je, aby pravidla, jako opak pusté svévole, současně neznamenala nemohoucnost či nespravedlivou lhostejnost ke konkrétním osudům. Za legitimní máme tendenci považovat systém, který svědčí našemu životnímu způsobu, resp. životním cílům. Bude-li právní stát vnímán jen jako málo pochopitelný mechanismus, svědčící jen některým, samozřejmě se ozve volání po korekci, po nějakém Herkulovi. Protože kydat je téměř vždycky co.  

publikováno: 16. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Skandální mlčení o Diag Human

Večer předtím, než vláda oznámila jednomyslné rozhodnutí odvolat se proti výroku mezinárodní arbitráže se společností …

Odlesky ruského impéria

Generace pozdních baby boomers, k níž patřím, se už jen sotva dožije normalizovaných vztahů či dokonce …

Evangeliář podle Kateřiny Tučkové

Už propagační nástřely namísto prvních reflexí Bílou Vodu – nový, dlouho očekávaný román Kateřiny Tučkové …

Nepřáteli majetku nemusí být nutně jen bolševici

Pokud budu chtít pochopit, co bylo špatně na české cestě ke kapitalismu po roce 1989, …

Bio neznamená hospodařit „jako dřív“

Potraviny s nálepkou „bio“ bereme za „lepší“, a tím si také vysvětlujeme jejich vyšší cenu. Zkreslená …

Druhý návrat do Evropy

Druhé české předsednictví Evropské unii bude jen málo zatíženo vzpomínkou na neslavný konec prvního pokusu, …

Vůdci Unie dosud nevadili, a nyní vadí nicotností a bezradností

Zeptali jsme se Cyrila Svobody, jak jako bývalý ministr vnitra a zahraničí vidí budoucnost Evropské unie, …

Rozumný konzum

S konzumem je to těžké: je-li ho hodně, vzniká dojem nadbytku, který se spaluje neúčelně, nejčastěji …