Požár v Hřensku a v českém a saském okolí je varováním, zní mohutně z českých médií. Jenže jakým? Před čím nás jako společnost varuje oheň – spalující, destruktivní, očistný?
Tak trochu to připomíná scénu ze slavného Formanova filmu Hoří, má panenko. Lidé v sálu, tedy celá česká společnost, se hádá o ceny potravin, pomoc nepomoc státu proti inflaci, o pobyt Ukrajinců v Česku a o nejzásadnější otázku školství, v kolik hodin mají děti chodit do školy. Mezitím za sálem ve vesnici vzniká požár, který jako by chtěl připomenout, že jsou důležitější věci, kterým se jako společnost máme věnovat. Bavíme se báječně v sále a za hospodou v kulturáku hoří lesy a domy.
Jistěže, je to jenom metafora, obraz, ale vcelku přesně vypovídající o současné realitě. A to i navzdory tomu, že požár zřejmě vznikl konkrétní nedbalostí, a hořet tedy vůbec nemuselo. Vysychání krajiny, které k požáru jistojistě pomohlo, je ale dlouhodobý proces, kterému se společnost věnuje maximálně dvakrát třikrát za rok ve veřejnoprávní aréně „Pro a proti“. Inscenuje se tu představa, že věci nejsou tak, jak jsou, nýbrž i tak, jak by někdo chtěl, aby byly. Sucho možná je, ale ne tak hluboké, vědci se mýlí, někteří jsou zaplaceni, globální změny klimatu jsou faktem, ale nikdo nedokáže říct, zda za to může člověk. Řečeno policejní hantýrkou: jsou možná určité indicie, že se na změně klimatu podílí člověk, přímé důkazy však chybí, antropocén se zdá být věkem rozhodnutí, nikoli reality.
V sále české politické taneční zábavy se tímto způsobem rozmělní vše podstatné, i z těch nejvážnějších otázek a souvislostí se stane další číslo hospodských hádek. Požár v Hřensku, tak jako ten u Formana, je tak přihlášením se k podstatným otázkám. Je to dotek reality, který mimo jiné varuje před novým a novým inscenováním světa podle našich osobních názorů a preferencí. Požár jednoduše hoří, má panenko; není pro a proti!
Fakta – například katastrofální vývoj hlubokého sucha v Česku, zjištění, že za posledních šedesát let teplota v Česku stoupla o dva stupně, čímž se zcela změnily podmínky vegetace a starosti o ni atd. apod. – musí stranou, jde-li o přesvědčení, že současný způsob života bohaté západní civilizace, do níž patříme, není třeba nijak měnit, protože přece nikdo ani pořádně neví, zda něco ničíme, nebo ne. Velmi to připomíná, jak nedávno přesně vystihl jeden můj přítel, argumentaci řady konzervativně zaměřených lidí, kteří sice připouštějí, že Trump nebo Orbán často překračují hranice únosného a tak trochu sklouzávají k resentimentům fašismu, ale jsou naši (tedy jejich), jsou konzervativní, a to stačí. Samotný tento fakt, že pocházejí ze stejného názorového kmene, z nich činí lepší kandidáty na všechno, i kdyby se chovali jako sociální psychopati (což možná není zase tak daleko od věci). Pro vlastní značkované stromy klidně přehlížíme celý les, v němž třeba už opravdu hoří jako v Hřensku.
Rozmělňování veřejné debaty vypadá na sociálních sítích jako velká zábava. Vtipem a sarkasmem se v Česku nikdy nešetřilo, což je dobře, svědčí to o jistém odstupu od sebe, bohužel je to často jen obrana před realitou, stěna tanečního sálu s hospodou, kde se dobře bavíme na vlastní účet, a někdy i proto, abychom nemuseli vidět, co se děje venku. Každé vypuknutí požáru za stěnami vesnické sokolovny je pak šok, který ve vteřině rozpráší obec a ponechá jistou pachuť, kocovinu z hašení. Ve Formanově filmu Hoří, má panenko je to zachyceno dokonale. Filmař si vodí diváky, kteří se předtím mlátili smíchy nad neuvěřitelnými skeči „lidí, kteří nejsou hloupí“, jako figurky loutkového divadla, a v konci jim dá pořádnou herdu do zad. Otočte toho dědu zády, ať se na to nedívá, pořád se otáčí, radí jeden z komentátorů požáru rodinného domu. „No nedivte se, vždyť mu hoří barák.“ Občané sledují hořící dům, a „zábavní průmysl“ mířící za davem ze sálu kasíruje útratu a přináší další pití, aby zábava vzdor požáru jen tak neskončila.
Hoří, má panenko 2.0 možná nedopadne jinak. Chvíli se budeme dívat, jak jim (nám) hoří barák, ale potom zase pojede zábava dál, konec konců pro les je to vlastně dobře, požár je pro něj přirozená obnova, jakkoliv na dlouhé roky, a těch pár lidí, kteří nebudou mít kde bydlet, už nějak stát odškodní.
Jenže jak by to mohlo či mělo být jinak? Změnit po katastrofě své chování ve vztahu k přicházejícím hrozbám je téměř nemožné, protože každá taková snaha se stane nebezpečným alarmismem. Souboj mezi apokalyptiky a těšiteli, který tak inspirativně rozvíjelo myšlení Umberta Eca, se zdá být věčný, ať už jde o úpadek masové kultury, klimatickou změnu nebo třeba genderové identity. Nedá se vyhrát ani prohrát, lze ho jen donekonečna hrát – jednou uvidíme, jednou to nějak dopadne, a začne nebo nezačne hořet. Jak v tomto věčném sporu mezi civilizačním optimismem a skepticismem může pomoci Forman a jeho slavný film z 60. let minulého století?
Velmi. Je to totiž o veskrze film optimistický, protože naznačuje, že čím déle se budeme dívat do očistného, nikoli ničivého ohně, tím lépe. A potom ty nejkrásnější nadějné věty ze závěru: „Dědo, není vám zima?“, „Dejte ho blíž ohni, ne!“, „Půjdeme blíž ohni.“
Ano, blíž ohni, cesta záchrany pozdní západní civilizace…
publikováno: 1. 8. 2022
