Beneš ambiciózní, pracovitý, sebestředný

1. panel konference o E. B.

První diskusní panel konference Přítomnosti o E. Benešovi, která proběhla v Topičově salónu 21. února 2024, nesl název Beneš do Mnichova. Zajímavou a hutnou diskusi zahájil profesor Josef Tomeš z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, když hledal odpověď na otázku, jaká byla osobnost Edvarda Beneše?

Podle něj už z tématu konference (Zachránce, nebo zrádce národa?) vyplývá, v jakém módu osobnost E. B. žije v naší národní tradici.

„Na jedné straně je oslavován a ctěn, na druhé straně je kritizován a pranýřován. Je to člověk, který vstoupil na politické kolbiště po první světové válce, ve svých třiceti letech, jako jeden ze spoluzakladatelů Maffie (domácí odboj; po vypuknutí první světové války, kdy odjel ze země Tomáš Garrigue Masaryk, byl utvořen domácí výbor nazvaný Maffie, pozn. red.). Stává se spolupracovníkem TGM a motorem při vzniku republiku. Opravdu vykonává denní odbojovou práci. Během války se stává významnou postavou na poli mezinárodním. Už v tomto období prožívá vrchol své kariéry a už tehdy se projevují i odvrácené stránky jeho osobnosti. Byl politicky velmi vzdělaný a připravený pro politickou činnost. Byl to velmi pracovitý člověk, jeho tempo bylo až zničující,“ uvedl profesor Tomeš. A pokračoval:

„Od mládí se deklaroval jako demokratický politik. Sám osobně byl velmi autoritativní povahy a byl přesvědčen o vlastní neomylnosti. Těžko snášel oponenturu, a to s ním šlo celý jeho život. V diskusích se svými pracovníky se choval odlišně, ale když se dostal do nejvyšších pater politiky, projevovala se jeho autoritativnost neblaze. (Uvědomme si ale, že ať jako ministr, nebo jako prezident nikdy nerozhodoval sám.) Projevoval se také jeho malý sociální cit pro výběr spolupracovníků. Měl kolem sebe lidi, kteří ne vždy byli nejlepšího charakteru. Ti velmi brzy postřehli tuto jeho vlastnost – sebestřednost v rozhodování – a tak mu přitakávali a říkali mu to, o čem se domnívali, že si přeje slyšet. Ti, kteří byli jiné povahy, ti se s Benešem dostali do střetu a z možnosti podílet se na rozhodování byli odstraněni. Více k tomu například paměti Huberta Masaříka (člen anglické delegace ve funkci čs. pozorovatele mnichovských jednání v září 1938, pozn. red.),“ uvedl profesor Tomeš.

Doktorka Dagmar Hájková z téhož ústavu na úvod řekla, že i ona si pokládá otázku, proč jsme my Češi dosud nedospěli k vyrovnanému náhledu na Beneše? „Edvard Beneš je přece jenom klíčovou osobností pro studium českých dějin 20. století. Musíme se zabývat tím, jak se z kluka z Kožlan stal prezident. Mám k tomu pouze pár poznámek. »Můj« Beneš do počátku republiky je člověk velice ambiciózní, velice pracovitý a velký asketa. Je to člověk, který se zabývá duchem národa. Nepadá z nebe. Je to člověk, který se na svou dráhu připravuje. Není jen profesorem na obchodní škole… Jeho svět je okleštěný ambicí a touhou prosadit se na poli sociologie a politiky. Když se s paní Hanou ženil (vzali se ráno), šel po svatbě učit! Osobní rysy v jeho osobnosti nenajdete. V této době je velmi skromný. Skromně bydlí a nedokáže se pohybovat ve vyšších vrstvách, ve kterých se pak později pohybuje s velkým sebevědomím,“ shrnula doktorka Hájková.

Jaké byly vztahy mezi Masarykem, Štefánikem a Benešem? „Beneš se Štefánikem velmi dobře vycházeli, až si lichotili. Masaryk požadoval po svých spolupracovnících loajalitu – a tu mu Beneš byl schopen nabídnout. Uvědomme si také, že za první světové války se spolu tyhle tři osobnosti nikdy nesešly! Všechno si dokázaly vyjednat a vykorespondovat na dálku, a stejně tak se dokázaly na dálku také podporovat. Masaryk měl pochybnosti o jejich věci (Československu). A Beneš byl tím, kdo mu přikyvoval, když Masaryk např. říkal, že není osobní člověk nebo že si nerad tyká… V té době se Beneš velmi učí. Vidím ho jako člověka sebevědomého, který umí jít za svými cíli. Argumentuje tak dlouho, až své posluchačstvo »ubije«“, řekla dále doktorka Hájková.

Doktor Richard Vašek (taktéž z MUA) se vrátil k citacím z deníků a memoárů z exilu až k únoru 1948, které jako jakýsi prolog přečetl moderátor prvního panelu konference Martin Jan Stránský. „Z těchto dokumentů vyplývá, že konec republiky E. Beneše hodně zasáhl. Musel svou pozici budovat znovu. Odrážejí jeho mnichovskou zkušenost. Jaké poučení si z ní vyvodil? Například jeho výroky týkající se Podkarpatské Rusi – můžeme spekulovat o tom, co si z nich vyvodili sovětští diplomaté? Mnoha těmto otázkám se věnují i záznamy politiků, kteří se spolu sešli po únoru 1948 v exilu, aby situaci pochopili. Z jejich vzájemné diskuse vyplývá nepřipravenost a slabost tehdejší čs. diplomacie. Koordinace mezi demokratickými lídry a Benešem byla chabá. Benešova role v únoru 48 byla limitována (a to nejenom jeho zdravotním stavem). Nebyl na intelektuálním vzestupu už za války. Vývoj jeho myšlení jistě ovlivnila traumata z Mnichova a průběhu války. Čtete o něm často protichůdné výroky, jež odráží asi jeho momentální nálady a rozpoložení,“ řekl k úvodní otázce doktor Vašek.

„Jaké byly faktory, které tvořily rozhodování E. Beneše před Mnichovem? Byl dostatečně připraveným politikem? Byl politikem na svém místě?“ zeptal se M. J. Stránský.

Doktorka Hájková reagovala: „Musíme si uvědomit, že naše republika při svém vzniku získala víc, než bylo možná rozumné (např. na jihu Slovenska). S tím se neslo spousta problémů v identifikaci občanů se státem. Nezapomínejme, že po roce 1918 jde o zchudlou Evropu. Iniciátoři vzniku republik si přáli rozpad Rakouska-Uherska, ale náhle zjišťují, že náš stát není samostatný. Náš stát potřeboval pomoc. Proč? Protože jde o ten nejdemokratičtější stát, který je tou nejlepší zárukou a hrází proti bolševismu – a tohle dokázal Beneš na mírové konferenci (1919, Paříž, Versailleská smlouva, pozn. red.) prosadit. V propagaci Československa jsou TGM s Benešem velmi dobří – dokážou ho velvyslancům západních velmocí předestírat jako ostrov demokracie.“

Podle profesora Tomeše byl Beneš v meziválečném období nesporně velmi dobře připravený pro řízení československé zahraniční politiky. „Jenomže trajektorie mezinárodního politického vývoje se na počátku 30. let významně proměnila! Otázka je, jaké měl alternativy nebo možnosti tuto zahraniční politiku průběžně modifikovat nebo měnit s tím, aby zachoval demokratický stát? Co mohl udělat on sám nebo Československo, aby se zabránilo cestě do Mnichova?“

Také doktor Vašek řekl, že Beneš byl nesporně dobře připravený na to, aby se stal ministrem zahraničních věcí. „Ale uvědomme si, že jím byl 18 let! Dokonce i ve vládách, kdy jeho strana byla v opozici. Něco takového se už asi nikdy nestane… Jeho pozice na poli mezinárodní politiky byla tedy před Mnichovem mimořádná. Druhým faktorem v této době bylo slábnutí struktur, které Československo vytvořily. Jeho zahraniční politika stála na dohodě (resp. spolupráci) se západními velmocemi. Aktivně také spolupracoval na projektu Společnosti národů (OSN). Třetím faktorem jeho politiky byly dobré vztahy se sousedy. Můžeme se zabývat otázkou, zda to byla správná politika, ale byla jiná alternativa? Byly tehdejší jiné plány (např. vazba na Itálii) reálné? Jaké byly představy jeho oponentů? Byla cesta Beneše správná, ale z nějakých důvodů selhala v tom nejnevhodnějším okamžiku na konci 30. let pod nacistickým tlakem?“ ptal se doktor Vašek.

Nebylo na škodu, že byl Beneš ve funkci ministra zahraničí tak dlouho? Doktorka Hájková k tomu řekla, že Masaryk Beneše velmi podporoval. „Benešova image byla nezpochybnitelná. Stála na tom naše republika. V době vzniku republiky se například velmi oslavovaly narozeniny prezidenta (to si dnes těžko umíme představit) nebo existoval zákon na ochranu prezidenta. To všechno byly prvky, které utužovaly pozici obou těchto mužů, TGM a po něm Beneše. I ve 20. letech byl určitě schopným vyjednavačem (např. v konfliktu s Vatikánem), tady působil Beneš jako pozitivní korektor Masaryka.“

Profesor Tomeš upřesnil, že kontinuita ve funkcích byla tehdy větší než dnes. „Ve funkcích působili delší dobu např. i Š. Osuský nebo J. Masaryk. V době krize v roce 1935 (TGM ze zdravotních důvodů abdikoval, pozn. red.) se s Benešem chtěl sejít František Ježek. Chtěl na něj apelovat, aby na prezidenta nekandidoval, že je jedinečný a nenahraditelný ve své funkci ministra. Avšak Beneš o funkci prezidenta usiloval. A ostatně Masaryk mu dlouho připravoval půdu, aby se Beneš jeho nástupcem stal.“

Více k tématu prvního panelu najdete ve videu zde: