Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B.


Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově salónu 21. února 2024, nesl název Beneš válečný a poválečný. Mimo jiné se v ní velmi zpochybnil pojem „mnichovská zrada“, který Beneš vymyslel.

Moderátor a historik Martin Groman (Společnost F. Peroutky) na úvod řekl, že pokud je Edvard Beneš za něco peskován, tak je to právě za toto desetiletí (1938–1948). Připojil svou osobní vzpomínku na Jiřího Kovtuna (autora knih o první republice): „Budete pokračovat v psaní i Benešem po Mnichovu?“ „Ne,“ odpověděl Jiří Kovtun, „nebylo o co stát.“

Groman připomenul také Peroutkův esej z roku 1945 Byl Eduard Beneš vinen?. Peroutka, v té době již poúnorový emigrant, říká, že každá společnost, která je nějakou krizí raněná, logicky hledá viníka. A pro období 38–48 se viník našel v jedné osobě – Edvard Beneš!



Pavel Carbol ze Společnosti Edvarda Beneše vidí hodnocení této Benešovy éry jako velmi složité a těžké, protože vyvolává silné emoce. „Z naší diskuse vznikne pravděpodobně jedno velké puzzle. Povedeme vše s kritickým nadhledem a širokým kontextem, zazní tady věci realistické i zidealizované, ale k nějakému rozřešení všeho z naší strany asi nedojde. Diskuse to však jistě bude podnětná, poučná, inspirativní a důležitá. Vždyť pokud se my Češi máme o svých moderních dějinách něco dozvědět, pak o nich musíme přemýšlet právě skrze diskusi a komunikaci mezi sebou.“

Vít Smetana (Ústav pro soudobé dějiny AV) připomenul nekrolog, který napsal dlouholetý ministr zahraničí Velké Británie Anthony Eden v září 1948 krátce po smrti Edvarda Beneše, což samo o sobě svědčí o tom, jak významnou figurou Beneš pro britskou politiku byl.

Eden tehdy o Benešovi napsal, že politika a diplomacie byly jeho vášeň, ale zároveň že byla politika a diplomacie také Benešovou slabinou. Beneš byl dle Edena až příliš přesvědčen o tom, že existuje nějaká magická formule, která jako by byla schopna překlenout rozpory mezi politiky a diplomaty a zeměmi, které reálně existují. Avšak často žádná taková magická formule neexistuje a je potřeba zaujmout stanovisko. Benešovo kompromisnictví, hledání kompromisu za každou cenu, bylo dle Edena někdy obdivuhodné (např. v době Pařížské mírové konference), ale když jste státník (prezident!), který má vést svůj národ i v okamžiku, kdy je konfrontován s brutální snahou jej zničit, hledání kompromisu už nemusí fungovat.

„Když kriticky zkoumáme Benešovy kroky před Mnichovem (nelze mu rozhodně závidět tu nutnost zaujmout stanovisko), dostáváme se k momentům, které jsou velice problematické a které vrhají jiné světlo na postoj západních velmocí. Mířím tím k Nečasově misi (polovina září 1938), kdy Beneš vysílá svého důvěrníka do Paříže a do Londýna s návrhem zbavit se výběžků s dominantní většinou německého obyvatelstva,“ řekl Smetana a pokračoval: „Nejde ale jenom o Nečasovu misi. Totéž, jen variantně, říká Beneš jak britskému, tak francouzskému vyslanci. Když se tohle dozví nejvyšší představitelé Británie a Francie, kteří spolu jednají v Londýně o tom, že nechtějí jít do války za každou cenu (což je pochopitelné!), řeknou si, že je skvělé, že je tady vůle ke kompromisu. Všechno, co následuje, je už jenom hledání míry toho, jak velká část Československa připadne Německu. Když se začne ukazovat ve dnech před Mnichovem, že Hitlerovi nejde o kompromis, ale že chce mít svou malou válku, je potřeba zdůraznit, že jak Francouzi, tak Britové (byť jaksi s neradostí) dávají Hitlerovi najevo, že v případě, že bude veškerým jeho požadavkům vyhověno, a on přesto na Československo zaútočí, tak že bude konfrontován s vojenskou silou Francie, Británie – a v memorandu je zmíněn i Sovětský svaz. Takže i toto jde proti představám o Mnichovu, že jsme byli zaprodáni za každou cenu. Tak jednoduché to nebylo. Vůle ke kompromisu, která vzešla z Benešovy iniciativy, vedla k tomu, že nakonec kompromis nalezen byl. Můžeme si klást otázku, zda by se tak bývalo stejně nestalo z iniciativy jiných,“ uzavřel svou úvodní úvahu Vít Smetana. Později se Smetana zaměřil na „ruskou stopu“ v Benešově myšlení po Mnichovu a jeho radikální příklon ke Stalinovi, který byl podle Smetany hlubší, než se doposud myslelo.

Martin Nekola (Czechoslovak Talks) vysvětlil, že on se k pochopení Beneše diplomata a státníka snaží dostat přes bádání v zahraničních archivech, kde jsou zaznamenané úvahy a debaty o Benešově vině či nevině od řady našich exilových politiků a bývalých stranických funkcionářů z přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století.

„Beneš byl velice kontroverzní figurou, která měla mnoho tváří a mnoho vrstev. Mohlo by se zdát, že politika E. Beneše a jeho role diplomata, ministra nebo prezidenta je už probádaná. Ale abychom ho opravdu pochopili, je třeba pohlédnout právě do jeho psychologie, pod slupku státníka a politika, který nedává najevo emoce.“

Martin Nekola proto hledal prameny psané lidmi, kteří byli Benešovi osobně lidsky blízko a které nepovažoval za figurky na politické šachovnici. Zaměřil se proto na rodinu. Podařilo se mu narazit na dosud nepublikované prameny, které napsal prezidentův synovec E. B. Bohuš Beneš a jeho starší bratr Vojta Beneš (Synovcem prezidenta, 2020; Cesta do třetího exilu, sebrané spisy Vojty Beneše, 2022).

„Najednou jsem si uvědomil, když jsem ty materiály pročítal, že se nám otvírá nová dimenze zkoumání Beneše a toho, jak on smýšlel v dekádě 1938–1948. Co se dělo například v několikaměsíčním mezidobí od října 1938, kdy po mnichovské konferenci abdikoval a odletěl do Británie, do léta 1939, kdy se do Británie z USA vrátil a začíná budovat pilíře druhého odboje?“

Podle Martina Nekoly by se nám mohlo zdát, že Beneš v tomto období byl v depresích z toho, že prohrál svůj životní boj, že prohrál své dílo – demokratické Československo, a že se stáhl do ústraní. „Avšak není to tak! Bohuš Beneš, u kterého Beneš žil v Londýně, zmiňuje, že na podzim roku 1938 s ním chodil na procházky kolem řeky Temže a vyprávěl mu, jak mnichovskou krizi vidí, jak vidí svoje vlastní selhání nebo svá vlastní špatná rozhodnutí. Beneš v té době rozhodně nebyl nějakým zlomeným státníkem. Samozřejmě také nechtěl působit britské vládě problémy tím, že by dával nějaká veřejná vystoupení. Stále měl však ostrou mysl stratéga a diplomata. Přemýšlel nad tím, jak budou po Mnichovu reagovat západní demokracie a vůbec světová veřejnost. Z Londýna se poté přesunul do USA, kde přijal místo hostujícího profesora na Chicagské univerzitě (v únoru 1939). Měl zájem věnovat se akademické práci a vůbec veřejně nevystupovat. Ale ono to nešlo! Jakmile přijel do New Yorku, byl s velkou pompou vítán starostou La Guardiou. Neustále se kolem něj točili novináři. Nevíme, jak se cítil, když šel z jedné schůzky s představiteli amerického veřejného života do druhé.“

Martin Nekola dále řekl, že když Beneš dorazil v polovině února 1939 konečně do Chicaga a začal se věnovat akademické práci, byl mezi studenty o jeho přednášky a myšlenky velký zájem. V přednáškách se věnoval mezinárodní politice a moderním dějinám střední Evropy, a přitom se snažil zůstávat soukromou osobou, Edvardem Benešem, bývalým prezidentem ČSR. To se změnilo 15. března 1939.

Jakmile se z 15. na 16. března roznesla zpráva, že německá vojska okupují Čechy a Moravu, přišla za Benešem delegace amerických krajanů z Československé národní rady americké, a požádali ho, aby navázal na TGM a stal se vůdčí postavou druhého odboje. Slíbili mu veškerou logistickou podporu. Národní rada americká měla stovky poboček po celé Americe a především finance. Víme, jak to bylo s Masarykem. I jemu chodily finanční příspěvky od krajanů a díky nim byl schopen cestovat a navazovat potřebné kontakty. To samé se stalo o 25 let později Benešovi. Američané věřili, že je ztělesněním demokratického Československa, že navazuje na TGM.

„Já považuji jarní měsíce roku 1939 za velice důležité a v určitém ohledu za formativní. Bylo samozřejmě komplikované i pro Ameriku, která byla neutrální až do konce roku 1941, veřejně podporovat Beneše a obnovení Československa. Ale Beneš tehdy cestoval po velkých amerických městech, kde žila početná česká komunita, pronášel projevy a neustále se ujišťoval o tom, že má mezi americkou krajanskou veřejností podporu. V květnu 1939 byl poprvé přijat prezidentem Rooseveltem. Bylo to za tajemných okolností a neexistuje o tom žádný záznam. Neodehrálo se to ani v Bílém domě, ale v Rooseveltově letní rezidenci Hyde Park ve státě New York. Nakonec spolu tito dva státníci strávili čtyři hodiny. Roosevelt dal Benešovi údajně neformálně ujištění, že pro něj osobně Československo zůstává v předmnichovských hranicích, a stejného ujištění se mu prý dostalo od ministra zahraničí Cordella Hulla,“ popisoval tajné setkání Martin Nekola.

Slova se ujal Martin Groman s úvahou, že je fascinující, že se v českém veřejném prostředí stále ještě používá pojem „mnichovská zrada“. „To je přitom Benešův pojem, je to Benešova zrada. Jde o Benešův pocit zrady, protože on nabídl diplomatické jednání a oni s ním zacházeli jinak, než si to on představoval. Jednoduše řečeno, on nabídl princip ústupku, oni ho přijali, ale čáry dělali podle požadavků Hitlera, nikoliv podle návrhu Beneše – v tom byla ta zrada. Toto však Beneš nikdy nepřiznal, takže zůstal jen pojem zrady, který se aplikoval na celou mnichovskou situaci, a to je velmi posunuté,“ uvažoval Groman.

Pavel Carbol se proti takovému výkladu pojmu zrady ohradil. „Z pohledu tehdejší naší diplomatické garnitury i Beneše nebylo počínání ze strany Francouzů a Angličanů rozhodně nějakou podporou nebo snahou udržet Československo v jeho hranicích. Takže termín zrada je, myslím si, používán zcela správně. Mělo by také zaznít, že Beneš upozorňoval v těch exponovaných měsících a týdnech roku 1938 na to, že pokud Československo přijde o kus svého území, může to hypoteticky přinést uklidnění situace, ale že to nebude znamenat trvalý mír v Evropě, ale naopak že to v budoucnu přinese další válečný konflikt a že to Hitlera neuspokojí. A měl bohužel pravdu.“


Na pokračování debaty – mimo jiné o Benešově cestě do Moskvy v roce 1943, o jeho návratu do vlasti, o novému vztahu k Sovětskému svazu nebo o jeho roli v únoru 1948 – se podívejte ve videu níže.



Shrnutí jednotlivých panelů Konference na téma Beneš – zachránce, nebo zrádce národa uspořádané v Topičově salónu 21. 2. 2024:

1. panel: Beneš ambiciózní, pracovitý, sebestředný

Přiznat se k Benešovi

publikováno: 18. 3. 2024

Datum publikace:
18. 3. 2024
Autor článku:
Redakce Přítomnosti

NEJNOVĚJŠÍ články


Umlčení Palestinci v Gaze a Izraeli

Na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu dochází k porušování práva na svobodu projevu. Ať už se jedná …

Martin Řezníček: Nejsme v televizi od toho, abychom lidi kádrovali

Poslední březnovou středu byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu redaktor České televize, moderátor Událostí a dalších …

Prodané české penze

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního …

Večírky s Přítomností XIII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 24. …

Gaza je jen epizoda

Od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na Izrael uplynulo půl roku, stejně dlouho trvá izraelská odveta …

Jak dál v Gaze?

Zdá se, že v Demokratické straně panuje široká shoda ohledně války v Gaze, která se opírá o dva …

Stojí za to, ho stále slyšet

Co lze ještě přidat k portrétu Václava Havla? Čím přispět k záplavě informací, textů oslavných i analytických, k osobním …

Pastýř kontra Manažer – slovenský střet o modernitu

Česká společnost sleduje prezidentské volby na Slovensku skoro jako ty vlastní. Slovensko už dlouho hraje …