Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

Zleva: J. Urban, P. Placák, P. Pithart, P. Fischer

3. panel konference o E. B.

Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově salónu 21. února 2024, nesl název Beneš současný. Moderátor a šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer otevřel diskusi otázkou, nakolik se nám daří objevit skutečného Beneše, který se vynořil po roce 1989, kdy už jsme mohli svobodně a otevřeně interpretovat historické souvislosti? Připomněl také na úvod zákon Lex Beneš, který má jen jednu větu: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Poslanecká sněmovna si tento zákon (i přes odpor Senátu) odhlasovala před dvaceti lety, v roce 2004.

Senátor, politik a publicista Petr Pithart upozornil na zásadní body, které by měly ve svobodné diskusi zaznít. „Nejsem vůči Benešovi předsudečný. Zabýval jsem se jím v roce 1989 i 1990. Vedli jsme takový neviditelný spor s Václavem Havlem. Havel neměl rád politické strany (viz esej Moc bezmocných, pozn. red.). V létě 1968 v Literárních novinách vyšel Havlův text na téma opozice. Podle něj měla tehdy komunistická strana mít opoziční stranu. Tím měl na mysli jednu stranu! Třeba sociální demokracii – a dost. Zato já v té době publikoval články o systému politického stranictví, což je něco úplně jiného!“ vysvětloval Petr Pithart.

Beneš a Havel měli podle něj v tomto smyslu dost podobný názor. Beneš si myslel, že lze „vypočítat“, kolik stran by měl stát mít, a tento počet dát do Ústavy! Vůbec nepočítal se systémem politického stranictví. „Svobodné vznikání, soutěžení a zanikání politických stran, to nebyla ani představa Václava Havla. Beneš napsal o psychologii politického stranictví desítky stránek, a přesto si myslel, že je možné to stanovit závazně! Když pak v Košicích o programu obrozené Národní fronty řekne čtyři, tak prostě myslí čtyři strany (a nemyslí to z pomsty vůči těm, kteří ho nevolili v roce 1935). Takže u Beneše pramení můj nepřímý (ale nakonec vlastně dosti důležitý) spor s Václavem Havlem,“ vysvětloval Pithart.

Později zájem Petra Pitharta o toto téma ještě zesílil, když se seznámil s prací Jana Cholínského (revue Střední Evropa). Petr Pithart dále připomenul několik témat, která v diskusi dosud nezazněla a která jsou podle něj klíčová.

Politika je všechno jiné než věda!

„Úplně jsme pominuli politickou scénu první republiky, která byla chabá! Dva vůdcové – Rašín a Švehla – umírají. To proto na této scéně Beneš (s patronací Masaryka) dominuje. Nemluvili jsme tu ani o pojetí politiky jako vědy. To je na Benešovi to nejstrašnější. Když říká, že politika je věda a že jsou určité zákonitosti (které on objevil), tak jde o esenci marxismu (objektivní zákony vývoje vědy)! Nemusím snad říkat, že politika je všechno jiné než věda! Beneš si byl absolutně jistý, že v tomhle má pravdu – a proto si s někým jiným, pokud jde o politiku, těžko mohl rozumět.“

Petr Pithart se zamýšlel i nad tím, že zatímco všichni akceptujeme větu, že se „Beneš se zasloužil o stát“, netušíme přitom nic o zákulisních vyjednáváních (Saintgermainská smlouva; podepsalo ji 10. září 1919 v zámku v Saint-Germain-en-Laye Rakousko a 27 spojenců a zástupců přidružených stran, pozn. red.), na která Beneš přinesl memoranda.

Kdo tehdy věděl, s čím Beneš oslovoval představitele vítězných mocností? ptal se Petr Pithart. „Poprvé pro veřejnost vyšlo těchto 11 memorand v roce 1992 v časopisu Střední Evropa! V době jejich vzniku však o zakládajícím dokumentu, se kterým Beneš přichází do Paříže, nikdo nic neví! Odpověď zní, že tam přišel se lží. To nelze říct jinak. Jeho představa byla, že budeme mít uspořádání podobné systému švýcarských kantonů,“ zamýšlel se Petr Pithart nad tím, že Beneš neřešil soužití různých národů uvnitř našeho státu, a připomněl, že Parlament až velmi pozdě (na jaře 1938) odsouhlasil národnostní statut republiky Československé. „To byl dokonalý zákon, který jsme potřebovali už po roce 1918. Obsahoval pravidla pro soužití národností. Přijat byl ovšem 3 týdny před první mobilizací!“

Mezinárodní konotace zákona Lex Beneš

Historik a spisovatel Petr Placák reagoval na Petra Pitharta, na obranu Havla řekl, že Havel byl dramatik, a ne politik. „A na obranu marxismu bych řekl, že politika jako věda je esence absolutní blbosti.“ Jak vidí zásluhy Beneše on? „K té větě »zasloužil se o stát« by v zákonu měla být uvedena i druhá polovina: »… a zasloužil se o jeho destrukci«. Zákon Lex Beneš byl přijat dědici Národní fronty, která vznikla v roce 1945. Šlo o režim, který tu prováděl nacionálněsocialistickou revoluci. Třetí republiku dodnes vydáváme za omezenou demokracii (bolševici ji nazývali lidově-demokratickou). Je však nesmysl, že po roce 1945 byla u nás obnovena demokracie. Od roku 1938 do roku 1948 šlo o kontinuální sesun demokracie, která tady byla za první republiky! Po listopadu 1989 Národní fronta přijala tento zákon v populistickém duchu, že získá body z toho, že budou – stejně jako bolševik – bojovat se sudetoněmeckým revanšismem. Tento akt má mezinárodní konotace… Já tvrdím, že zákon Lex Beneš je jedna z ideologických příprav a součást dnešní agrese Ruska proti Ukrajině,“ vyjádřil se bez obalu Petr Placák.

Cesta do Moskvy jako začátek komunistické diktatury

Jak hodnotí porevoluční politickou »práci« s Benešem publicista a novinář Jan Urban? „Nálepky jsou bohužel velkou slabinou a tradicí českého společenského sebevnímání. Pravda jako by nás nezajímala! Když se tedy Beneš zasloužil o stát, proč se neptáme za jaký? Mluvilo se tu o únoru 1948 i o Mnichovu. Ale chybný byl od samého začátku samotný koncept Československa! Česká politická elita se najednou stala panskou rasou a najednou zapomněla nejenom na sliby z 11 memorand, ale zapomněla i na občanský princip jako takový! Praktikoval se tu etnický přístup nadvlády – a to nemohlo dopadnout dobře. Mnichov byla tragédie, ale byl to také důsledek dvacetileté nepráce a nerozvoje politického života! Beneš si už od roku 1936 všechno dělá sám, na Parlament i vládu nehledě. Byl vždycky diktátor…“

V londýnském exilu nespolupracoval s premiérem Hodžou. „Nechal například po jeho příjezdu do Londýna tři lidi z jeho doprovodu zavřít do „tábora“ pro podezření z kontaktů s nacisty… Tímto způsobem zlikvidoval i skupinu politiků kolem Lva Prchaly (armádní generál, pozn. red.). Není pravda, že neexistovala opozice. Z dokumentů Prchalovy skupiny z roku 1943 vyplývá, že před cestou do Moskvy přesně popisují, co se stane, a že je to začátek komunistické diktatury. Byli i Čechoslováci, kteří tohle chápali a věděli! Jen nebyli součástí většiny lidí, kteří si říkali politici a za prebendy mlčeli a kývali diktátorovi.

Lidé kolem Beneše dobře museli vědět, že Beneš měl nejenom fyzické, ale i psychické problémy (a že bere psychofarmaka)! To, co se stalo po válce – totální kapitulace před Stalinem a komunisty, masakry německých civilistů prováděné vojenskými jednotkami v roce 1945 – to se dělo s vědomím prezidenta, jak víme ze zápisů jednání Rady obrany státu. O tom, jaká zvěrstva se v první fázi odsunu dějí, věděla i Hana Benešová…

Beneš je jenom výmluva za neschopnost českého společenství generovat hodnoty, elitu, která by dokázala tvořit politiku. Je jedno, jestli to bylo ve 30. letech, v roce 1948 nebo po roce 1989,“ odpověděl na otázku delší úvahou Jan Urban.

Sudetští Němci, poválečný pořádek SSSR a Rusko dnes

Petr Placák se vrátil ke své myšlence, že proměna politického systému, jak ji zažíváme nyní, započala v Rusku už dávno. „Jde o kontinuální snahu spojenou s ruským imperialismem od carských dob přes bolševiky, SSSR až k dnešnímu vládci v Kremlu. Proč to spojuji s problémem sudetských Němců? Protože přesně ten vázal československý národ k Sovětskému svazu a k jeho poválečnému pořádku. Všechny totalitní režimy se chovají podobně. Nechají za sebe někoho jiného udělat prasárnu, aby si ho tím zavázali. Jde o klasický mafiánský postup. Když chce někdo vstoupit do mafie, tak si musí někoho nejdřív zavraždit, aby sekal dobrotu.“

„A tak jsme si my zavraždili sudetské Němce, a tím jsme se dostali do sféry vlivu totalitního režimu, který nás dodnes omezuje a politický populismus na tom získává body. Miloš Zeman díky tomu vyhrál prezidentské volby. Do ruské sféry vlivu patří nejen to, co si Moskva vybojovala za carských dob, ale i to, co si rozdělila s Hitlerem a dále si vybojovala po druhé světové válce. Současná agrese Ruska proti Ukrajině, kde si Kreml chce vzít, co mu odedávna (podle něj) patří, je toho součástí. A vzadu jsme i my,“ varoval Petr Placák.

Musíš někoho zabít, aby tě vzali do party

Jak se měnil postoj Petra Pitharta k Benešovi po roce 1989? Beneš se jako zásadní společenské téma podle Pitharta vynořil hned 15. 12. 1989, když ohlásil Václav Havel kandidaturu na prezidenta. „Když měl 16. 12. 1989 první rozhovor před kamerou, už jako kandidát na prezidenta, tak se ho tehdy jedna mladá redaktorka zeptala, co říká na včerejší poselství německého kancléře o tom, že nastává situace, kdy by se Češi měli Němcům omluvit. Havel o žádném takovém poselství vůbec nevěděl! A tak v rozpacích vykoktal: No myslím si, že bychom – možná, snad – měli uvažovat o tom, že bychom se omluvili… No a nastala smršť! Druhý den jsme se v OF sešli a řekli jsme mu: Tak tos teda, Václave, podělal. Snažili jsme se pak půl dne uzpůsobit těch jeho pár výroků tak, aby byly přijatelné a zároveň abychom ho neshodili.“

„Tehdy jsme řekli: To nejsou Benešovy dekrety, jsou to dekrety prezidenta republiky. Všechny byly ratihabovány (ratihabice = dodatečné potvrzení platnosti určitého právního dokumentu, pozn. red.) v březnu 1946. Tady jsme hájili, že něco jiného je osoba Beneš a něco jiného jsou dekrety vydané v exilu. A od té doby se vede spor o dekrety a náš postoj k nim (a vynořuje se dnes znovu v souvislosti s panstvím Lichtenštejnů).“

„Výborně to v brilantní eseji (Causa Danubius, pozn. red.) popsal Ján Mlynárik (slovenský historik, který přednášel v Praze, pozn. red.) svými tezemi o odsunu sudetských Němců. V nich je to popsáno přesně tak, jak tady před chvíli řekl Petr Placák: musíš nejdřív někoho zabít, abys byl do party přijat. A to my jsme se sudetskými Němci udělali!“

„Víte, jak Mlynárik téma sudetských Němců objevil? Koupil si v Bedřichově chalupu. I chodil po kraji a ničemu nerozuměl. Kam vede ta cesta? Proč je tady to kamení? Přemýšlel o opuštěné krajině, které se něco strašného stalo…“

„Já jsem toho názoru, že pamětní desku s bustou E. Beneše bychom měli nechat tam, kde je. Neměli bychom ji sundávat, jako to máme ve zvyku dělat s nepohodlnými sochami. Ale měla by vedle ní být ještě druhá deska s nápisem: Mýlili jsme se. Vždyť mýlit se je lidské,“ řekl otevřeně Petr Pithart.

Dělat chyby je normální

Co si podle Jana Urbana můžeme jako občané vzít z případu Beneš do budoucna? „Dokud budeme mluvit jenom o Benešovi, tak se nedostaneme nikam. Dosud jsme – až na výjimky zde přítomné – nenašli schopnost mluvit o sobě jako o společenství, které dělalo chyby a dopouštělo se zločinů. Schopnost přiznat chybu je podmínkou a podstatou schopnosti se vyvíjet. Jinak je to psychická zátěž na úrovni nemoci.“

„O vlastních chybách a vlastní historii nejsme dodnes schopni mluvit. Proto potřebujeme nepřítele. Neexistuje tady pozitivní česká identita, která by byla pro něco. Stále potřebujeme být proti někomu, ať už jde o Brusel, nebo o domácí politiku. Nepohneme se z místa, dokud nezačneme přiznáním si sami sobě, že jsme úplně normální,“ sklidil potlesk Jan Urban a odpověděl tím na úplně první otázku, kterou v tomto panelu otevřel diskusi Petr Fischer.

Na pokračování debaty a reakce z publika se podívejte ve videu níže.