Končí karanténa, otevřely se kostely, a tu kdosi řekl, že teď konečně můžeme Bohu splatit své dluhy.

My ale nejsme pohani, kteří dluží svým bůžkům.

My jsme křesťané, kteří Bohu děkují.

Jak to výstižně řekl Václav Havel: „Život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí.“

Když ale vidím, jak lidé sedí v kostele dva metry od sebe, nezdá se to něco jako spoluúčast. Ale ani když sedíme těsně vedle sebe, nemusí se jednat o spoluúčast. Hledíme totiž výhradně k oltáři, a na souseda nepomyslíme. Ježíš ale, ten na něho hledí, je i do něho zamilovaný, i jeho se chce dotknout svým „chlebíčkem“ – eucharistií.

Jenže já o souseda zájem nemám ani v kostele, ani venku. A to je špatně; Bůh se zajímá o člověka, který je mi „ukradený“. Bůh se mu dává, já ne. „Milujte se

publikováno: 28. 5. 2020

Facebook

Pinterest

Twitter

email