Když radost z celku života trumfuje smutek

Když součástí dějů bylas – a stále jsi tak,

že tvá vlákna mohou být ve stále nových začátcích

 

Má milá Jiřino,

 

posledních dvanáct dní přemýšlím o změně nastavení našeho rozhovoru, do něhož se promítá bezpočet témat, která jsme spolu během třech desetiletí otevřely nebo jen naťukly. Je jich hodně, musela jsem je začít evidovat a v diáři evidovat pod značkou T.  Jedním z nich je téma „Prožitá smrt jako garant trvání“. Naučila jsi mne dívat se na věci z druhých stran – a proto se ptám: Není snad odchod drahého člověka tak trochu dar, ve smyslu požehnání?  Emoce ze  ztráty fyzické přítomnosti je dočasná – ale radost z lidského života jako uceleného uměleckého díla je trvalý zdroj zápisu dat do našeho vědomí. A že jich tu po Tobě zůstalo… Všechna témata, která jsi nepřetržitém dialogu se světem a lidmi otvírala, žila, myslela a pracovala, pokaždé v jedinečné situaci, tu totiž stále jsou – pokračují. S vkladem Tvého zpracování, prožitá a prožívaná. Vidím Tě, jak říkáš: I – to je možné… ale, holčičko – teď už je to na vás!

Když jsme se v září roku 91 poprvé sešly u Tebe v Klimentské, Tobě bylo 56, mně 32 a pojilo nás absolutní nadšení z doby exploze možností. Tvoje děti byly dospělé, moje maličké. Tys měla za sebou kariéru pašeračky knih a zvídavé vězenkyně, já byla knihovnicí a studentkou bohemistiky. Přišla jsem sloužit jako sekretářka Curriculum centra pro Gender studies ale přišla jsem i se svými představami a sny. Dostala jsem od Tebe absolutní důvěru a svobodu ve výběru prostředků. Klíčové instrukce na začátku zněly – eviduj a dělej přehledy. Materiál k evidenci přetékal z polic, stolů, pohovek a skříní.  Prožily jsme spolu neuvěřitelně intenzivní tři roky, kdy se v Tvém bytě střídaly přes den stovky lidí z domova i ze zahraničí, kdy jsme po nocích, každá v jednom pokoji, psaly a psaly – ty do stroje nebo rukou, já do počítače. Co? Především dopisy ale i články na téma, které je stále žhavé, ožehavé a čoudící….

Součástí Tvého mančaftu jsem zůstala i další roky, kdy jsem rozjížděla a hospodařila svoje činnosti. Průběžně jsem od Tebe slýchávala větu – „Holka, ty jsi stejně prdlá, jako já“. Neměla jsem důvod ti v tomto oponovat, ale přiznám se, že jsem si často nebyla jista, jestli je toto poklona či postesk… Škála tvých komunikačních triků, fines a strategií byla unikátní. Nebo schopnost bezprostřední syntézy vědomostí, živých vzpomínek, emocí a zároveň vědomí povahy adresáta. Stejně tak Tvoje pracovitost a schopnost okamžité, bezprostřední reakce typu „Král je nahý“  s energií špuntu vystřeleného z láhve šampusu.  Pokud jde ovšem o hlubší obsah slova „prdlost“ nějaké paralely se mezi námi nejspíš najdou… Asi spočívají v jistém druhu neúnavné potřeby pozorovat a vnímat člověka ve všech situacích, učit se za pochodu a přitom hecovat lidi kolem sebe k činorodosti. Spojovala nás i bytostná alergie na kádrováctví, značkování a ublíženecké skuhrání. A nakonec možná i hýčkaná zkušenost hrdého outsiderství, které na určitém stupni vědomí vede k osvobozující sounáležitosti.

V posledních letech jsi často vyjadřovala obavu, že staré odchází, aniž by bylo pořádně zaznamenáno a zachováno dalším generacím. Ujišťuji Tě, že nemusíš mít strach. Není to jen o množství napsaných knih, nahraných rozhovorů, natočených filmů, veřejných debat a přednášek. Je to zakódované v Tvém – troufám si říci hluboce láskyplném – přístupu k lidem, v Tvém JAK. Neúnavně, vytrvale, za každých okolností jsi předávala své autonomní zkušenosti a triky – a to včetně  instruktáže, kterak udržet pomocí cviku zvaného osmička naležato pevné poprsí nebo umění použití bravurně nekorektní ironie v odpovědích na sprosté dopisy.

Myslím, že neznám mnoho lidí, kteří by se tak dobře a důkladně připravili na odchod z tohoto světa. Je to Tvá poslední pozemská lekce a stojí za to. Když jsem se během posledních dní probírala naší korespondencí, narazila jsem na konci jednoho z těch nejhezčích, mateřských dopisů na post scriptum, které si zde ve stánku božím dovolím přečíst:

P.S. Zní to jako rouhání, neměla bych to vyslovit,…. ale já si myslím, že jsem kdysi dostala dobrou potravu a že jsem i dobrou potravu našla pro svoje děti a krmila i širší okolí. A když jsem v kostele a mám takovou chvilku, že říkám Pánubohu, co bych od něho chtěla pro … děti, vnuky, přátele,  tak pak nakonec “říkám” a já ti milý Panebože za to slibuji, že budu pořád stejná. To je hrozné, hrozné rouhání….. To je pýcha na druhou ..Ale maximálně mám před sebou ještě 8-1O let života …tak již nebudu ztrácet čas abych se změnila a pokud to můj milý Pámbu nechápe a odsoudí mne za tuto zpupnost a pýchu, tak si mne měl udělat jinou a nedávat mi svobodnou vůli.  To jsem to řekla hezky vid? Pa Jiřina

No řekni, řekněte – a není to krásné?

3.června 2021 proneseno při rozloučení s Jiřinou Šiklovou v kostele Nejsvětějšího Salvatora v Praze

publikováno: 4. 6. 2021