Rusáctví je vražda

Profilový obrázek

Tomáš Klvaňa

Novinář. Přednáší na New York University Prague

Měnící se pohled na nedávnou minulost.

České Budějovice rozhodly o odstranění jména Valentiny Těreškovové ze seznamu čestných občanů města, na němž bylo od konce sedmdesátých let. Z předvídatelných koutů místnosti národní rozpravy se ozývají předvídané protesty. Zaznívají však znatelně tišeji, než když jsme před několika lety diskutovali o odstranění Koněvovy sochy v pražské Bubenči. Něco se děje, a to něco by mohlo být velmi vítané.

Nikoliv vlastním přičiněním jsme se jako společnost ocitli v historickém zlomu, jenž sice není tak dramatický jako období devadesátých let minulého století, kdy se boural režim, stavěl nový a rozpadl se společný stát Čechů a Slováků, ale kvůli nastavení naší národní mysli do následujícího desetiletí bude možná důležitější. Putinova ukrajinská válka nám nečekaně osvětluje záhyby našich dějin od vzniku republiky. Máme tak po čase opět příležitost úplně opustit mlhu mýtů a ideologických výkladů a v jistém omezeném významu začít znovu. Začít úplně znovu samozřejmě nejde, ale nejdál z potřebné cesty ven urazíme, když si znovu definujeme sovětské období, s nímž jsme stále ještě spojeni mentálními vzorci víc, než se sluší.

Komunistická ideologie budila zdání, že mezi ruskou říší a komunistickým režimem, nastoleným Leninem v roce 1917, byl ostrý předěl, že vznikla nová kvalita zřízení. Generacím studentů bylo do hlavy vtloukáno, že bolševická revoluce se od ostatních převratů lišila tím, že byla namířena proti carismu, nikoliv jen proti carovi. S touto premisou se pak pojily všechny báchorky o spravedlivé beztřídní společnosti, která určitě vznikne, protože Marx údajně objevil železné zákonitosti dějin. Je s podivem, kde všude a jak hluboko se do těla humanitních studií jed marxismu dostal. Tak třeba před čtyřmi lety, v roce výročí Marxova narození, napsal New York Times ve svém redakčním editorialu, že Marxova analýza vnitřních rozporů kapitalismu je dodnes platná. Nic přitom nemůže být pravdě vzdálenější než toto tvrzení do neomarxismu uzavřené mysli amerického pisatele. Pokud jde o takzvaný kapitalismus, termín líný a nic moc neříkající, Marx se mýlil prakticky ve všech základních položkách své analýzy, a proto je dnes marxistická ekonomie bez jakéhokoliv užitku.

Marxistické a leninské učení se opírá o dichotomie a antagonismy, přičemž se tyto dvě verze téhož liší jenom mírou radikálnosti, dogmatičnosti a redukce. Ať se podíváte na jakoukoliv derivaci marxismu, vždy v houšti esotericky znějících intelektualismů nakonec najdete základní rozpor mezi skupinou lidí, která vykořisťuje (utlačuje, vytlačuje, zastiňuje, umenšuje či jinak zneužívá) jinou skupinu lidí. V jednotlivých konkrétních případech může být taková dichotomie pravdivá, ale použita jako vzorec k veškerému studiu ekonomie, politické filozofie a dalších humanitních oborů je scestím, které skutečnou povahu světa a lidského konání zatemňuje. Nejvíc a nejostřeji vidíme škody páchané marxismem jeho ideologickým čtením uměleckých děl, v uměnovědě. Pokud jde o umění, toto zázračné skloubení estetiky a epistemiologie, jakýkoliv uměle vytvoření vzorec, nasazovaný s otrockou upoceností na jeden umělecký „produkt“ za druhým, nadělá vždy víc škody než užitku.

Zůstaňme však na poli historie. Navzdory marxistické historiografii nebyl sovětský stát v zásadním rozporu k ruskému samoděržaví, nýbrž byl v mnoha ohledech jeho pokračováním. Říše, rozkládající se na východ od nás, byla v letech 1917–1991 jen jinou formou velkoruského imperialismu. Mnohé rozdíly, kterými se komunistický stát liší od carství i Putinova Ruska, je jistě zajímavé studovat, ale ve vztahu k naší státnosti, nezávislosti a svobodě převládají podobnosti. Sovětský svaz a Rusko pro nás vždy byly a nadále jsou zásadní existenční hrozbou, hrozbou sice jiné povahy než nacistické Německo, avšak přesto hrozbou.

Z tohoto pohledu byla komunistická strana, založená v roce 1921, především pátou kolonou Moskvy a nástrojem velkoruských imperiálních zájmů, což bylo jasné hned od začátku její existence, a nad slunce jasnější od roku 1929, kdy se jí do čela vydrápala její nejpokleslejší frakce. Dodnes je komunistická strana pátou kolonou ruského imperialismu, neboť konzistentně podporuje Putinovy zájmy, které rozhodně nelze označit za marxistické, natožpak třídně uvědomělé. Lidé, kteří u nás byli v komunistické straně, byli agenty Moskvy, ať si to uvědomovali, nebo ne. Jediný pokus vymanit se z role lokajů a místodržících v roce 1968 skončil neslavně – zbabělým Dubčekovým fňukáním a podpisem Moskevských protokolů i pendrekových zákonů.

Ke smutně zajímavým skutečnostem patří odpověď na otázku, jak jsme se tam dostali. Bylo to z velké části vlastním zaviněním. Nejdřív v roce 1943 odjel prezident Beneš do Moskvy a navzdory četným varováním ze strany spojenců podepsal se Stalinem dohodu o spolupráci. A pak si Češi v roce 1946 jako jediný národ v Evropě dobrovolně zvolili vládu s komunisty v čele. Neschopnost vidět realitu v její skutečné podobě tedy u nás nezpůsobilo jen čtyřicet let devastace vzdělávacího systému a ideologické indoktrinace, byli jsme k němu náchylní už předtím.

Celé generace sedly na lep komunistickým pohádkám. Vláda, vedená násilníky a justičními vrahy, si vytvořila řadu legend přežívajících dodnes. Jednou z nich je legenda o osvobození Československa Rudou armádou. Zakažme si, prosím, používat ve spojení s Rudou armádou slovo osvobození. Možná však dnešní pohled na brutalitu ruských zločinů na Ukrajině, odehrávající se před našima očima v přímém přenosu, sejme většině soudných lidí klapky z očí a uvědomí si, „na čí straně“ jsme to 40 let byli, na čem jsme se dobrovolně i s přinucením podíleli a jak jsme v sobě dokázali zničit schopnost vidět věci bez předsudků, takové, jaké jsou. Ludvík Vaculík napsal koncem osmdesátých let známý esej Komunismus je bití, a ač se mnohým zdál zjednodušující a přehnaný, dokonale v něm vystihl podstatu tehdejšího systému. Vzpomínám si na svůj tehdejší rozhovor s jedním normalizačním komunistou, který se přiznal, že mu Vaculíkovy fejetony pomohly otevřít oči.

Stejně tak by nám dnešní ruská agrese na Ukrajině mohla otevřít oči a měla by nám pomoci uvědomit si, kdeže jsme tak dlouho fyzicky i mentálně bloudili. Měli bychom si konečně většinově uvědomit svoji vlastní identitu, která je středoevropská čili západní, informovaná osvícenskými postuláty a specifickým vnímáním menšího národa v trochu přeplněném geografickém prostoru. Při pohledu na Donbas vidíme jasně, kdo nejsme a co z nás oni chtěli mít. Měli bychom být osudu vděčni, že se jim to (snad nakonec) nepodařilo.

Pokusme se tedy krystalizovat všechny ty řeči putinského šovinismu i popletené politologické a historické bajky do velmi jednoduché pravdy – po odečtení všech nadbytečností je rusáctví vraždou.

publikováno: 16. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Studenti při stávce za klima oživili občanskou společnost v Česku

Minulý týden se studenti českých vysokých škol rozhodli upozornit na problém klimatických změn a především na …

Stát a instituce – první panel konference o době nedůvěry

„Kdykoli tady někdo někoho jmenuje, tak se od počátku snaží nastavit pravidla tak, aby mohl …

Apokalypsa vlevo, apokalypsa vpravo

Co mají společného klimatická mládež a Donald Trump? Vůbec nic, s jedinou výjimkou: všichni očekávají od budoucnosti …

Švýcarská anabáze Petra Lotara

„Vyjdi z země své a z domu otce svého do země, kterou ukáži tobě.“ Tak …

Veřejný zájem aneb politika náš úděl

Činnosti, které se dějí ve veřejném zájmu, by se měly vejít pod pojem politika. Avšak …

Adventní koncert zdarma pro nové předplatitele

Prvním 20 novým předplatitelům Přítomnosti nabízíme teď v adventu zajímavý bonus – vstupenku zdarma na adventní koncert z …

Doba nedůvěry – zkrácený záznam z konference

Podívejte se na zkrácený záznam toho nejdůležitějšího, co od našich hostů zaznělo na konferenci „Doba nedůvěry“ …

Naděje na půli cesty

Přinášíme čtvrtý díl původního 6dílného seriálu revue Přítomnost „Dohlížet, anebo trestat aneb Má vězení odplácet, …