Turecko chce uznání NATO a rozumný obchod

Profilový obrázek

Břetislav Tureček

Vedoucí Centra pro studium Blízkého východu na MUP

Turecko ústy svého prezidenta Erdogana opakovaně odmítlo urychlený vstup Švédska a Finska do NATO. Není to truc, který by spadl jen tak z čistého nebe. Jde spíše o diplomatickou strategii: Turci chtějí uznání, jako mají ostatní, a z případného rozšíření pro sebe také něco mít.

Švédsko a Finsko patří k evropským zemím, které se staví spíše pozitivně k přijetí Turecka do Evropské unie, přesto se průběžně netají výhradami k tamní politické situaci a řadou podmínek, jež by Turci měli před vstupem do Unie splnit. Zavedly také na Turecko zbrojní embargo s odkazem na jeho angažmá v syrské válce.

Severoatlantická aliance s Tureckem počítala v řadě blízkovýchodních misí (tamní základna Incirlik hrála důležitou roli v hlídkových i bojových operacích proti Iráku a později Islámskému státu) a Spojené státy označují Turecko za důležitého partnera v NATO. Přesto nedávno s odkazem na bezpečnostní rizika Američané vyřadili Turecko ze společného projektu na vývoj špičkových bojových letounů F-35 a ani prodej náhradních strojů F-16 Turkům není zdaleka samozřejmý.

Shrnuto: Turecko už desítky let marně čeká na přijetí do EU, protože objektivně nesplňuje celou řadu podmínek, ale kromě toho čelí i výhradám ryze politického až ideologického rázu. Členem Severoatlantické aliance je už sedmdesát let, přesto se však jeho členství pojí s celou řadu komplikací a restrikcí, které se jiných států netýkají (nebo snad ostatní členové zavedli sankce proti USA a Británii po jejich ilegální invazi do Iráku na jaře 2003?).

Dnes vyvolává značný rozruch skutečnost, že Turecko ihned a jaksi automaticky nesouhlasí s rozšířením Aliance o Švédsko a Finsko. Titulky se opět hemží obraty jako „Sultán Erdogan“, komentátoři píší o tureckém vydírání a podobně.

Při střízlivějším pohledu je možné turecký postoj analyzovat v několika rovinách. Především je užitečné připustit, že obava evropských států z Ruska a z toho vyplývající tlak na přijetí Švédska a Finska nemusí být zcela pochopitelné v Ankaře. Tak jako celá řada evropských zemí (včetně dvou dotyčných skandinávských) zjevně nemá příliš pochopení pro turecké bezpečnostní obavy a zájmy na Blízkém východě, v Ankaře podobně neumějí nebo nechtějí vnímat obavy Evropanů na severu jejich kontinentu. Po Turcích se žádá, aby automaticky kývli na další expanzi NATO, která má (alespoň podle oficiálních deklarací) posílit obranu před agresivními Rusy. Stejně automaticky ale byla kritizována snaha Turecka vytvořit „své“ okupační bezpečnostní pásmo na severu rozvrácené Sýrie sloužící k neutralizaci militantních Kurdů a islamistů (kompromis se tam nakonec našel z dnešního hlediska paradoxně i díky nasazení ruské vojenské policie).

Další rovinou vzájemného nepochopení je otázka kurdských aktivistů, které skandinávské země hostí a jejichž vydání Turecko marně požaduje. Na Západě už se ani nepozastavíme, pokud se některá organizace dostane na seznam teroristů kvůli tomu, že vyvíjí ozbrojené aktivity proti zájmům Západu a jeho spojenců. Od seznamu teroristů už je jenom krůček k seznamům sankčním, které např. finančním institucím nařizují zmrazit účty a reportovat aktivity oněch teroristů i „teroristů“ a podobně. Lidé spojovaní s dotyčnými skupinami bývají zadržováni, souzeni i deportováni či vydáváni k procesu do zahraničí. Na seznamech jsou však i některé skupiny, u nichž nebývají západní instituce tak důsledné vždy. Známý je případ Lidových modžáhidů – íránské exilové organizace bojující proti teheránskému režimu, která byla léta na seznamu teroristů v EU i v USA, přesto tu ve stejné době otevřeně operovala a agitovala.

Podobné je to se Stranou pracujících Kurdistánu (PKK). Tato marxistická organizace vede už čtvrtou dekádu nejen politický, ale i ozbrojený boj proti tureckému státu a na kontě má i desítky teroristických činů. Dlouhodobě je zde však jeden zřetelný trend: evropské bezpečnostní složky se zajímají především o aktivity PKK, které mohou ohrožovat samotné evropské státy. Pokud o tyto lidi projevuje zájem Turecko, vstupují do hry výhrady, že jde o politické uprchlíky, že by po extradici mohli být mučeni nebo by se jim nedostalo spravedlivého soudu. Zkrátka překážek je tolik, že Turci vlastně nemají šanci domoci se u evropských – a pro náš případ je důležité, že ani u švédských, ani u finských – partnerů požadované spolupráce. Za zmínku dále stojí, že Ankara před pár lety v mnoha případech na základě upozornění či žádostí od evropských partnerů zadržela a poslala zpět občany unijních států (včetně nejméně jednoho Čecha), kteří přes turecké území mířili do řad džihádistických skupin válčících v Sýrii.

Další aspekt, který bývá s dosud odmítavým postojem Turecka k přijetí Švédů a Finů do NATO zmiňován, jsou výše uvedené zbrojní kontrakty. Chtít po Ankaře neochvějnou politickou jednotu a ve stejné době ji držet tak nějak bokem, nelze považovat za funkční model. I daleko menší země si za součinnost, která je pro ně politicky či ekonomicky nákladná, nechávají zaplatit. Když bylo v 90. letech zavedeno ropné embargo na režim Saddáma Husajna, diskrétně se přehlíželo, že právě do Turecka a Jordánska denně proudily stovky cisteren s iráckou ropou, aby tyto země kvůli protiiráckým sankcím netrpěly. Když USA v roce 2018 obnovily jednostranné sankce proti Íránu a trestaly i třetí země, které si dovolily mít jinou politiku, někteří spojenci byli po náročném jednání postihu ušetřeni. Momentálně Maďarsko vysílá rozmanité signály, kolika miliardami eur by ho musela EU odškodnit, aby se Budapešť připojila k evropskému bojkotu ruské ropy. Samo Turecko už od roku 2015 dostalo miliardy eur za to, že se na svém území stará o milióny syrských uprchlíků a přestalo je pouštět tam, kam původně chtěli, tedy do Evropy.

Teď mohou Turci licitovat znovu. Přijetí Švédska a Finska do NATO je pro Ankaru zeměpisně dost vzdálená záležitost, zájmy a postavení Turecka by nepoškodilo ani neposílilo. Pokud se toto rozšíření Aliance ukáže nikoli jako prozíravý, ale naopak velmi nezodpovědný krok (jak varují někteří analytici), Turecka se to bude týkat až ve druhém sledu.

Zájmy a status Turecka však ovlivní to, jakou cenu si prezident Erdogan za svou součinnost ve všech výše uvedených rovinách vyjedná. A to jak na mezinárodní, tak na domácí scéně. Jednou ze slabin Západu přitom v posledních dekádách bylo povýšenecké podceňování blízkovýchodních politiků i mylné analyzování dynamiky tamních společností. Nikde jinde Západ kvůli chybným úsudkům neutrpěl v poslední době takové politické ztráty jako právě v tomto regionu. S Erdoganovým Tureckem je naštěstí pořád šance na rozumný obchod a plichtu.


Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.

publikováno: 23. 5. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Skandální mlčení o Diag Human

Večer předtím, než vláda oznámila jednomyslné rozhodnutí odvolat se proti výroku mezinárodní arbitráže se společností …

Odlesky ruského impéria

Generace pozdních baby boomers, k níž patřím, se už jen sotva dožije normalizovaných vztahů či dokonce …

Evangeliář podle Kateřiny Tučkové

Už propagační nástřely namísto prvních reflexí Bílou Vodu – nový, dlouho očekávaný román Kateřiny Tučkové …

Nepřáteli majetku nemusí být nutně jen bolševici

Pokud budu chtít pochopit, co bylo špatně na české cestě ke kapitalismu po roce 1989, …

Bio neznamená hospodařit „jako dřív“

Potraviny s nálepkou „bio“ bereme za „lepší“, a tím si také vysvětlujeme jejich vyšší cenu. Zkreslená …

Druhý návrat do Evropy

Druhé české předsednictví Evropské unii bude jen málo zatíženo vzpomínkou na neslavný konec prvního pokusu, …

Vůdci Unie dosud nevadili, a nyní vadí nicotností a bezradností

Zeptali jsme se Cyrila Svobody, jak jako bývalý ministr vnitra a zahraničí vidí budoucnost Evropské unie, …

Rozumný konzum

S konzumem je to těžké: je-li ho hodně, vzniká dojem nadbytku, který se spaluje neúčelně, nejčastěji …