Celkově ilustrovala černobílá pohlednice, kterou jsem dostal při táborovém rozdílení došlé pošty, rozporuplné rozpoložení mé desetileté duše z léta roku 1968. Zachycovala obří loď proplouvající Suezským průplavem. Vyexpedovali mě na poslední turnus a sami vyrazili na exotickou dovolenou, říkal jsem si a zkoumal příď zaoceánského parníku. Nechali mě tady.
Na druhou stranu jsem jim to dobrodružství přál. Pohlednice od egyptských břehů předznamenávala, že se dá svobodně cestovat. Příště mě třeba vezmou s sebou. Přeložil jsem pozdrav od rodičů napůl a zastrčil do kapsy.
Teprve před spaním, když jsem ho znovu vytáhl, jsem si všiml razítka z české pošty. A vzpomněl si na sbírku černobílých pohlednic, které přivezl z návratu legionářskou lodí děda, ročník 1896. Vladivostok, Hongkong, Singapur. Colombo. Suezský průplav, Terst, hltal jsem pokaždé jeho vyprávění u stolu. V tom létě přeludů holt nemělo být nic, jak má být.
Sluncem zalitá mýtina u lesa, na které jsme rozbili putovní tábor, připomínala podbízivě líbeznou krajinu z dobrodružných výprav Rychlých šípů. Plácek se stany lemoval z jedné strany les a z druhé potok s křišťálovou vodou. Rukama jsme v něm nalovili pstruhy a na víku od kotlíku usmažili k večeři. Už za tmy vyštrachal kdosi ve stanu krabičku startek. Jednu si zapálil, labužnicky šluknul a nechal kolovat: „Nebuď srab.” Zkoušel jsem vdechnout kouř s pocitem, že nastal čas opustit bezpečný břeh dětství a vydat se směrem k dospívání.
Rozbřesk 21. srpna provázel hukot nízko letících letadel mířících na Prahu. V lese jsem ulomil suchou větev. „Ra-ta-ta, ra- ta- ta-ta,” rozléhal se mi v hlavě rachot dřevěného samopalu s muškou namířenou k oblakům. Než stačili ostatní procitnout do zprávy, že náš tábor, republika, naše životy a budoucnost obsadila okupační vojska, sestřelil jsem ve své fantazii z nebe pár nepřátelských strojů.
Z okna táborové jídelny směrem k nástupišti k nám přes černobílou obrazovku promlouvala ještě pár minut televizní hlasatelka. „Jsme s vámi, zůstaňte s námi,” pravila. Jenže, kdo jsou vlastně „oni” a kde teď vlastně jsou, když se obraz rozsypal v televizní zrnění. Na monoskop nezbyl čas.
Nemůže to být přece válka, utěšovali jsme se navzájem cestou domů. Vždyť tihle vojáci, co přijeli v železných hranatých maringotkách, nám před pár týdny rozdávali na hlavní třídě odznáčky. Sešikovaní v úhlednou kolonu vojenské techniky zvali školáky na korby svých obrněných transportérů. A v náručí chovali malá děvčátka.
Hned ve 02:30 ráno přidělila okupační armáda našemu městu vojenského velitele. Podle archívního záznamu se jmenoval podplukovník Krasinskij a na hráz míru a socialismu v okrese Karlovy Vary přijel potírat kontrarevoluci.
Náš kontrarevoluční zbrojí arzenál sestával se ponejvíce z plechovek s barvou a štětců různé velikosti: „Každý ruský buran chtěl by český uran,” vítal pak podplukovníka Krasinského na transformační stanici obsluhující naše sídliště nepřehlédnutelný nápis s referencí na v té době už vytěžené nedaleké jáchymovské doly. S převládajícími rozpaky jsem pak maloval vykřičník k: „Táhni domů, Ivane!” A s jistou úlevou jsem přijal další, v mých očích vcelku neutrální zadání: „Ani rohlík okupantům.”
Počáteční euforie a ochota vzepřít se vyprchaly, když se tehdejší politické vedení vrátilo do Prahy s podepsanými moskevskými protokoly. Veřejná prostranství a budovy se vzkazy pro okupanty objížděli vojáci s ostře nabitými samopaly. Poselství výhružně namířené mušky nepotřebovalo překladu ani překladatele. Nestrpěla letáky burcující k odporu, a v tom zmatku ani program letního kina. Nápisy na zdech překryl nátěr podivně růžové barvy.
Jako školáci jsme tajně doufali, že mimořádné události a mušky v ulicích zruší školu či aspoň odsunou začátek školního roku. Státní i okupační správy však mínily jinak. Snad jako součást blížící se normalizace jsme hned první zářijové pondělí narukovali do lavic. Vzpoura však doutnala dál.
Hned na první hodině zeměpisu jsem nalistoval mapu Sovětského svazu, nestačila mu, myslím, ve školním atlase ani dvoustrana. „Kdybych měl atomovou bombu, shodil bych ji někde tady,” vytáhl jsem z penálu kus zlomeného pravítka. Plexisklo dopadlo kamsi na Ural.
Spolužák Míra se na mě udiveně podíval: „To kdybych já měl atomovku, shodil bych ji někde tady,” pravil a nalistoval spěšně mapu západní Evropy.
Chňapl jsem po tom kusu zlomeného pravítka a schoval do penálu. Abychom, ještě než začne hodina, nerozpoutali jadernou válku. A nezničili svět.
publikováno: 15. 8. 2022
