Pravidelně přinášíme ukázky rozhovorů z připravované knihy nazvané Laboratoř myšlenek. Laboratoří jsou zde myšleny zkušeností lidí nesourodého vzorku osobností, z nichž si každý čtenář může vybrat to, co je mu blízké a čím by si rád osvěžil svou každodennost tak, aby nebyla všední.
Dnes si přečtěte rozhovor s Leošem Valáškem, molekulárním biologem: .„Ke studiu proteosyntézy jsem se dostal náhodou. Z USA jsem se vrátil mimo jiné proto, abych sobě i lidem tady v Čechách dokázal, že se dá dělat dobrá věda i v naší malé kotlině,“ říká Leoš Valášek a dále vysvětluje, že je deset minut po dvanácté pro znovunalezení slušnosti a respektu mezi lidmi a znovuobnovení alespoň částečné soběstačnosti v rámci našeho státu, resp. Evropské unie.
Robin Čumpelík: Mohl byste mi jako laikovi přiblížit, čemu se jako vědec věnujete?
Leoš Valášek: Vědecká práce se dělí na základní a aplikovaný výzkum. V molekulární biologii se pomocí základního výzkumu snažíme pochopit, co a jak v buňce funguje. V aplikovaném výzkumu se jiná skupina výzkumníků snaží využít znalosti ze základního výzkumu pro opravení procesů, které v buňce nefungují. Jejich viditelným výsledkem je, že se například najde lék na nějakou chorobu.
V základnímu výzkumu, kterému se věnuji já a který u politiků není zase tak populární, se snažíme rozkrýt všechny molekulární procesy, které buňka používá v okamžiku, kdy si potřebuje ze své DNA vytáhnout dílčí informaci a tuto informaci zpracovat a vytvořit si díky ní protein, který pak v buňce vykonává role, které jsou v dané chvíli žádoucí. Základem našeho výzkumu je zkoumat, jak z DNA vznikají proteiny. Představte si to tak, že si genovou informaci vytáhnete z DNA dané buňky jako z harddisku na počítači a pak ji přes software začnete zpracovávat. Tomu se říká proteinová syntéza (translace).
Tomuto výzkumu jste se věnoval i v zahraničí?
Já jsem byl čtyři a půl roku v Rakousku, kde jsem se náhodou dostal právě k proteosyntéze, což byl takový můj startovací můstek do USA, kde jsem strávil pět let. Ale vždy jsem se chtěl vrátit zpátky do Čech. Jednak proto, že to tu mám přes všechna nesporná negativa neskutečně rád, a také proto, abych sobě i některým lidem, kterým chybí tah na branku, dokázal, že se dá dělat dobrá věda i v Čechách.
Jak by podle Vás měla v ideálním případě vypadat spolupráce expertů, zástupců vědy a státu?
Člověk by nikdy neměl ustávat v boji za svobodu, za férovost, čistotu a pravdu. Jenomže je to těžké! Například my vědci jsme de facto odsouzeni k celoživotnímu boji za svou pravdu na bitevním poli publikační mašinérie a neustále se snažíme dokázat ostatním kolegům, popř. široké veřejnosti pomocí pokusů a postupným vylučováním všech ostatních alternativ, že námi prosazovaná idea je ta, která je pravdě nejblíže. (smích)
Dnešní doba je charakteristická tím, že jsme všichni čím dál více v zajetí vlastního ega, což bohužel platí i mezi vědci. Jsem překvapený, kolik kolegů má zcela odlišný názor na spoustu věcí, včetně současné situace kolem SARS-CoV-2, jen v rámci našeho ústavu, a současně jak urputně si svůj názor dokážou obhajovat!
Často vídám, že nejvíc kategoričtí jsou ti, kteří jsou nejvíc slyšet a vidět. Jsou ovládaní svým egem a svoji pravdu chtějí dokázat za každou cenu. Upřímně si myslím, že je to celé vlastně úplně opačně. Aby polaskali své mocné ego, potřebují být slyšet a vidět a k tomu, aby se tak stalo, musejí být dramatičtí. Když svou pravdu nedokážou, nevadí, hned přijdou s jinou, podobně dramatickou, protože jsou polapeni v křeččím kole své domnělé velikosti. A tihle lidé pak přes média silně ovlivňují veřejnost, vládní činitele apod., a to, bohužel, často i s vidinou vlastního prospěchu. To se děje dnes a denně a z toho je mi už poměrně dlouho poměrně zle.
No a pak jsou tu lidé, rovněž beze sporu odborníci, kteří nepotřebují dělat kategorická prohlášení ani rozmáchlá gesta. Jejich názory jsou konzistentní, vycházejí ze zkušenosti a současně dávají prostor názorům všech ostatních. Uvědomují si, že v biologii může být všechno úplně jinak, snaží se hledat dobrá, nedramatická řešení, netouží po tom, být za každou cenu ve světle reflektorů, často právě naopak, jsou skromní a rozumní. Kdybych byl představitelem vlády, přesně těmito lidmi bych se už od začátku snažil obklopit. V dnešní společnosti je to ale bohužel naprostá utopie.
Čím se v životě, ať už v tom profesním, nebo soukromém, řídíte Vy?
Pro mě je důležité postupné zrání a uvědomování si, kdo jsem. Co tady na světě asi pohledávám. Zajímá mě pohled na sama sebe, pokud možno přes co nejkritičtější brýle. Zjistil jsem třeba, že jsem také míval mnohdy až urputnou snahu lidi přesvědčovat o své pravdě s tím, že je to i pro ně ta nejlepší cesta. Život mi postupně ukázal, že to ta nejlepší cesta rozhodně není. Od jisté doby jdu cestou hledání pokory a úcty k životu a vůči všem kolem sebe, jak v práci, tak v soukromí. To považuji za zásadní a snažím se v tom stále pokračovat. Když najdete mír a klid ve svém vlastním životě, přinesete kousek míru a klidu i svému okolí, ať jste, kde jste. Míru a klidu se dnes světu zcela zásadně nedostává.
Na čem bychom podle Vás měli jako společnost víc zapracovat?
V troskách jsou naše mezilidské vztahy. A lidské vztahy jsou alfou a omegou všeho. Důvěra, respekt vůči nařízením, která je pro společnost potřeba dodržovat. Ale jak se říká, ryba smrdí od hlavy. A ta naše hlava, ta smrdí způsobem, že nemůže smrdět víc. Výsledkem je, že lidé nemají důvěru. Nemají potřebu cokoliv respektovat a chovají se k sobě a ke státu tak, jak se chovají. Je to totální rozklad. Takže já si myslím, že jedna z věcí, na které bychom měli velmi zapracovat, je obnovit důvěru v autority. Vůbec najít autority, které si důvěru zaslouží a které se pokusí o morální obrodu státu, která dostala velký políček. Úpadek morálky naší společnosti podle mého názoru započal už v době, kdy nás pan prezident Beneš odevzdal v rámci okupace Německu. Nesoudím, ale tam si myslím, že se začal charakter lidí zásadně kazit.
A teď máme v čele státu člověka, který nerespektuje vůbec nic, všechno je mu jedno, ze všeho se vylže. A lidé ho v tom následují!
Velmi by nám také pomohlo, kdybychom se přestali snažit být ve všem nejlepší. Stačilo by zaměřit se na věci, které umíme a které umíme dobře. Do toho bychom jako stát měli investovat co nejvíc energie a úsilí a pokračovat v této tradici. Hlavně se nesnažit dělat všechno za každou cenu – např. vakcínu proti CoV-2. Tahle překotná snaha mě opravdu rozesmála, a byl to velmi hořký smích…
Kde se k tomu Česká republika může inspirovat?
Všude! Ne, že by Česká republika byla tak špatná, tak to nemyslím. Ale všude je chleba o dvou kůrkách, všude je něco dobrého i špatného. Mně se například v Americe líbilo to, že jakmile se tam objeví talent (na cokoliv), tak mu dají zelenou! Řeknou si, tak my se s ním svezeme, jeho úspěch potáhne i nás! Budeme díky němu lepší, úspěšnější a vyděláme víc peněz.
U nás to takhle ale nefunguje. (smích) Když se u nás objeví talent, tak v něm ostatní hned vidí konkurenci, kterou je potřeba co nejdříve zašlapat, aby se snad neukázalo, že my jsme blbci a on je v něčem lepší. Tohle dušení lidí, kteří mohli něco dokázat, stále přetrvává a je šílené.
Jaké příležitosti pro změny k lepšímu vidíte u nás do budoucna?
Bylo by dobré pokusit se být v mnoha směrech zase soběstační, minimálně v rámci Evropy. V tom vidím příležitosti pro české firmy a pro českého občana všeobecně. Najít způsob, jak spolupracovat se světem, využívat technologie atd., ale spoustu věcí si dělat kvalitněji tady u nás.
Teď jsme například v situaci, kdy nám váznou dodávky z Číny. Máme problém získat například zkumavky, které se používají pro experimenty. Částečně nám stojí práce. Nejsnazší by podle mého bylo najít firmu, která bude schopna na tohle zareagovat a věci vyrábět tady tak, abychom nemuseli být závislí dnes hlavně na Číně. Potřebujeme zůstat ve spojení se světem jen tam, kde to má opravdu smysl. Ale drtivou většinu věcí jsme, myslím, schopni si vyrobit sami, min. v rámci Evropské unie, jíž jsme naštěstí pevnou součástí. Nemusíme všichni čekat, až přiletí letadla z Číny. Můžeme nastartovat vlastní výrobu teď hned. To jsou teď naše velké příležitosti. Nebát se, být konkurenceschopní a vyrobit si to, co potřebujeme. Mám dojem, že tohle teď pomalu, ale jistě začíná konečně chápat celý svět. Globalizace je úžasná věc v mnoha směrech, ale nyní jsme svědky její zcela odvrácené tváře, a to tu daň za ni teprve začínáme platit. Jak říkala moje babička: „Je to dobré, ale vodsuď podsuď!“
Laboratoř myšlenek je název připravované knihy, která se v několika desítkách rozhovorů věnuje otázkám budoucnosti země. V těchto rozhovorech s osobnostmi ze světa kultury, veřejné sféry a ekonomiky budeme nadále pokračovat a sdílet je s Vámi všemi. Průběžně publikujeme ukázky rozhovorů i nové rozhovory z tohoto seriálu. Přes osobní příběhy a zkušenosti z minulosti hledáme inspiraci ke vzájemné spolupráci a porozumění, na nichž je možné dále stavět.
Dr. rer. nat. Leoš Valášek, DSc. (nar. 1971) vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity a v roce 1999 obdržel titul Ph.D. v oboru Biochemie na Vídeňské univerzitě. Významnou část své vědecké kariéry pak strávil na prestižním americkém National Institutes of Health v Bethesdě v Marylandu. Od roku 2005 se jeho skupina na Mikrobiologickém ústavu AV ČR v rámci široké mezinárodní spolupráce zabývá regulací syntézy proteinů. Cílem je odhalit a popsat molekulární mechanismy, které umožňují přesně rozpoznat, kde má syntéza jednotlivých proteinů začít a kde skončit a jakým způsobem je tento proces regulován za stresových podmínek, popř. deregulován v rakovinných buňkách. Tým je podporován řadou prestižních zahraničních i tuzemských grantů. V roce 2020 byla Dr. Valáškovi za vynikající výsledky jeho skupiny v oboru regulace genové exprese udělena prestižní Akademická prémie od AV ČR a rovněž Cena předsedkyně Grantové agentury ČR. Má tři syny, úžasnou ženu a kromě vědy celou řadu dalších koníčků, z nichž k těm nejhlavnějším patří hudba, lyžování, cyklistika a cestování, hlavně po horách.
publikováno: 15. 11. 2021
