Slovo se odnepaměti stává základním nástrojem práce politikovy. Slovem často i koná. Proč pak ale ve čtvrtek 21. února 1924, zaměřiv se na politickou scénu, píše v Přítomnosti divadelní režisér a dramatik Karel Hugo Hilar, sám živ převážně slovem, o „rachotu veřejného žvanilství“? (Potřeba politického svědomí.)

Autoru nelze upřít počáteční optimismus, neb se tu „s vnitřní nutností konečně prodírá na veřejnost potřeba revise pojmů a meřítek, ba co více potřeba nové čistoty pouhých slov“. Dnes bychom řekli mediální gramotnost. Schopnost veřejnosti spolehlivě rozpoznávat, kdy ji politika skrze média líbivě tahá za nos, a kdy to naopak myslí upřímně.

Filosof