Proč byla německá vláda a velká část německé veřejnosti tak překvapena invazí a ruskými zvěrstvy? Proč trvalo tři měsíce, než německá veřejnost pochopila pravdu o této válce? A proč je pro Němce tak obtížné mluvit o „fašistickém Rusku“? Přinášíme úryvky z rozsáhlého textu amerického historika vydaného v časopise Der Spiegel.

Německo je nejdůležitější demokracií v Evropě, možná i na světě. Německo je hrdé na svůj antifašismus a politiku paměti. A Němci mají naprostou pravdu, že demokracie vyžaduje pravidelnou konfrontaci s historií, zejména s druhou světovou válkou a holocaustem. Nejde však jen o německou historii, protože téměř všechny německé vraždy se odehrály na územích, která Německo dostalo pod svou kontrolu až po roce 1938. Proto se politika paměti vždy prolínala s „Ostpolitikou“, někdy až perverzním způsobem.

(…)

Z morálního hlediska bylo chybou posledních třiceti padesáti let zaměňovat kategorie jako vina a odpovědnost, které vedou zcela odlišnými psychologickými a politickými směry. Vina je spojena s mocí. Pokud se Němci cítí vinni za druhou světovou válku a spáchané zločiny, pak je to výzva pro ostatní, aby tuto vinu zdůrazňovali a zneužívali. Dá se pochopit, proč Willy Brandt odcestoval do Moskvy, aby dosáhl navázání diplomatických vztahů s východoevropskými státy, zejména s NDR. V té době, na počátku 70. let, se západní Německo teprve začalo vyrovnávat se svou nacistickou minulostí.

Vnímat Brežněva jako autoritu v otázce německé viny však bylo od počátku problematické. Brežněv neměl zájem zabývat se historií. Jeho vojska právě vtrhla do Československa, 30 let poté, co do něj vtrhla německá vojska. Za Brežněva začal Sovětský svaz 9. května organizovat vojenské pochody, zrodil se kult války a vítězství. Brežněv usiloval o rusifikaci Ukrajiny a Kyjev neměl hrát žádnou roli v diskusích o německo-sovětské minulosti. A protože prozatímní spojenectví mezi nacisty a Sověty bylo tabu, Brežněv také popíral existenci paktu Molotov–Ribbentrop (často nazývaného pakt Hitler–Stalin), německo-sovětské smlouvy o neútočení uzavřené v srpnu 1939, týden před vypuknutím druhé světové války (…) Osud Ukrajiny nebyl důležitý ani pro Němce, ani pro Sověty. Ukrajina byla neviditelná.

(…)

Nevyřčenou podmínkou „Ostpolitik“ bylo nemluvit o Ukrajině, která byla vlastně ústředním tématem politiky paměti. Ve třicátých a čtyřicátých letech země trpěla dvojí kolonizací, kterou prováděly Moskva a Berlín. Sbližování mezi Moskvou a Bonnem v 70. a 80. letech 20. století posílilo mlčení o této otázce.

(…)

V 19. století bylo ukrajinské národní hnutí jedním z mnoha národních hnutí v Evropě. Na konci první světové války se Ukrajinci, stejně jako jiné národy žijící v rozpadajících se říších, snažili vytvořit vlastní stát. Ukrajinská lidová republika se přitom ocitla mezi dvěma frontami: Němci ji uznávali, ale chtěli využívat její potravinové zdroje, a bolševici chtěli Ukrajinu zničit. Ukrajina byla národem, právě proto Lenin a jeho soudruzi založili Sovětský svaz jako svaz svazových republik s národními názvy. To nakonec Stalinovi umožnilo jakousi vnitřní kolonizaci Ukrajiny a dalších zemědělských oblastí SSSR. Když se ukázalo, že kolektivizace zemědělství je neúčinná, obvinil z toho Ukrajince a zavedl řadu opatření proti Ukrajinské republice SSSR, v jejichž důsledku zemřely přibližně čtyři miliony lidí hladem. Hitler v tom viděl vzor. I on věřil, že černozemě na Ukrajině se může stát výnosným koloniálním projektem. Ukrajina měla být prostředím, které Německu umožní stát se světovou velmocí.

(…)

V 80. letech odhalil spor německých historiků (Historikerstreit) zásadní problém německé politiky paměti. Němečtí historici používali německé prameny, aby mohli hovořit s Němci o jiných Němcích. Nejdůležitějším pravidlem postkoloniální politiky paměti je však naslouchat hlasům kolonizovaných. (…) To ale znamenalo mluvit jidiš, polsky, rusky, ukrajinsky, česky, maďarsky a dalšími jazyky, čemuž se západoněmečtí historici vyhnuli. Na konci osmdesátých let taková perspektiva zcela chyběla. Když Sovětský svaz zanikl, málokdo v západním Německu myslel na německou koloniální minulost na Ukrajině. A téměř nikoho nenapadlo, že by Němci měli naslouchat ukrajinským hlasům, aby pochopili část své minulosti. V tomto smyslu pokračovala německá koloniální tradice.

(…)

Obchodování s moskevskými autokraty bylo morálně ospravedlněno druhou světovou válkou. Ukrajinci byli považováni za potížisty, kteří se tomuto příběhu staví do cesty. To bylo výhodné, protože to znamenalo, že nebylo třeba morálně zpochybňovat obchodování s Ruskem. Když Ukrajinci mluví rusky, proč by nemohli být Rusové? Pokud mluví ukrajinsky, jsou to nacionalisté, kteří se nepoučili z druhé světové války. Nebylo to nic jiného než rafinovaná forma koloniální arogance.

(…)

Záměna odpovědnosti a viny se v tomto desetiletí stala ruskou zbraní. Na domácí scéně Putin posunul brežněvovský kult minulosti jasně fašistickým směrem: ke kultu vítězství, kultu vůdce, kultu smrti. Pro Putina je dnes „nacistou” ten, kdo napadl Rusko, nebo ten, kdo by podle ruského vedení mohl Rusko napadnout, nebo ten, kdo se jakkoli staví proti Rusku. K serióznímu zapojení do nacistické ideologie docházelo a dochází jen zřídka. Z takového pohledu není možné považovat se za fašistu. Takže fašista je z definice ten druhý a Rus je z definice antifašista – i když to, co dělá, je zjevně fašistické. Proto se dnes v Rusku historie ruské kolaborace s nacisty vůbec nezmiňuje. Zákony zakazují debaty o paktu Molotov–Ribbentrop a obtížné téma stalinských zločinů, včetně hladomoru na Ukrajině, je oficiálně tabu.

(…)

Ruská politika paměti je tedy přesným opakem německé politiky paměti – a přesto to pro Německo nikdy nebyl problém. Protože relevantní kategorií byla vina, nikoli odpovědnost, Němci se neptali, jak se vlastně Rusko vyrovnává se svou minulostí. Přisuzování viny, jak ví Vladimir Putin, je nástrojem k uplatňování nadvlády. Putin a jeho spolubojovníci velmi rádi využívají německé viny jako politického zdroje. (…) Rusové se touto strategií rádi chlubí, když v místnosti nejsou žádní Němci. Tragédií posledních let však je, že Němci hledali odčinění svého fašismu u lidí, kteří jsou sami zjevně fašisty.

(…)

Kdyby si němečtí politici byli vědomi významu paktu Ribbentrop–Molotov, těžko by morálně ospravedlnili nákup zemního plynu z Ruska. Místo toho německé platby za fosilní zdroje energie pomohly financovat další dvě ruské agresivní války ve východní Evropě. Po druhé invazi Němci prohlašují, že jejich závislost na ruské ropě a plynu omezuje jejich politické možnosti. Jenže tato závislost byla vědomým politickým rozhodnutím, existovaly i jiné možnosti. Od té doby tato závislost formuje německou diskusi, což zase potvrzuje nedostatky východní politiky a kultury paměti. Gerhard Schröder je pouze vulgárním symbolem obecného jevu.

(…)

Němci mají pravdu: demokracie může vzkvétat pouze v neustálé konfrontaci s dějinami. Háček je v tom, že historie je vždy nepříjemná, protože hlasy, které bolí, musí být slyšet. Němci měli zahájit debatu o Ukrajině už před 30 lety, nyní k ní došlo za pouhé tři měsíce. Ve chvíli takové kakofonie je nevyhnutelné, že se člověk někdy vrátí ke starým koloniálním zvykům nebo se považuje za oběť.

Pokrok v německé debatě a politice je samozřejmě povzbudivý, ale Německo se musí vyrovnat se svou historií, zejména nyní, v těchto týdnech a měsících, které se také zapíší do dějin. Německo má šanci přerušit svou koloniální tradici a konečně se postavit na správnou stranu ve válce proti fašismu. Německá demokracie to potřebuje a my ostatní (nejen Ukrajinci) potřebujeme německou demokracii.

---

Celý rozsáhlý esej vyšel v Der Spiegel 27. 5. 2022.

publikováno: 6. 6. 2022