Druhé české předsednictví Evropské unii bude jen málo zatíženo vzpomínkou na neslavný konec prvního pokusu, kdy jsme to nakonec místo Evropě osladili sami sobě. Od roku 2009 se odehrálo tolik událostí, že tato historka ztratila na závažnosti. Naproti tomu nejnovější dění v Evropě ukázalo, jak zásadní je hlubší spolupráce zemí Unie. Teď máme šanci ukázat, že tuto spolupráci dokážeme koordinovat a podpořit místo obvyklého odtažitého postoje, který byl pro českou politiku vůči EU po většinu našeho členství charakteristický.

Celá historie členství Česka v Evropské unii je zvláštním příběhem, jehož kořeny je obtížné pochopit. Jedním z hesel změn těsně po listopadu 89 bylo „Zpátky do Evropy“ a málokdo pochyboval, že 40 let začlenění do východního uskupení satelitů ovládaného Sovětským svazem bylo jen nešťastnou odchylkou od přirozeného směřování našich dějin. Pokud už nějaký významnější proud navrhoval jinou zahraničněpolitickou orientaci, byla jí snaha o třetí cestu mezi Východem a Západem, pozdní ozvěna teorie Oty Šika a dalších z dávno překonaných idejí roku 1968. Ta byla ostatně rychle zapomenuta a nahrazena jasnou shodou hlavních politických sil, že místo České republiky je v Evropské unii, a vstup do ní se stal hlavní prioritou všech vlád. Po dosažení cíle v roce 2004 a ještě krátce po něm byla tato shoda poměrně pevná, navíc potvrzená referendem o vstupu do EU, kdy se pro vstup vyslovilo 77 % hlasujících.

Pod povrchem převažující podpory členství v EU však probublával pramen zvláštního pocitu výjimečnosti a furianství, které se projevovaly tendencí stavět členství do polohy „sami bychom to dělali lépe“. Tento proud sílil, povzbuzován šovinismem části politické reprezentace nezřídka s protiněmeckým ostnem – vynikali v tom zejména někteří představitelé ODS jako Václav Klaus a Jan Zahradil, ale ani zemanovský proud ČSSD v tomto směru nezůstával pozadu. Výrazným posílením těchto tendencí byla ekonomická krize v letech 2009–2013 a krize řecká v roce 2012. Česká republika v těchto chvílích patřila k zemím, které se tvářily, že nebýt EU, žádné problémy nemají, ale nepřicházely s žádnými relevantními návrhy na řešení situace. Tento postoj převládal i v době českého předsednictví EU v roce 2009.

Pocit, že problémy EU jsou cosi vně nás, a pokud dojde k hlubší systémové krizi, nás se to týkat nebude, stále sílil. Nejviditelněji se tyto tendence – kromě uprchlické krize – odrážely v postoji k jednotné měně euro, k jehož přijetí se Česká republika v přístupových smlouvách zavázala, ale vypočítavě prohlašovala, že závazek není časově definován. Dalším stále častějším argumentem bylo, že při vstupu do EU byly mechanismy upravující fungování eura odlišné, a proto závazek není jednoznačný – argument absurdní sám o sobě, protože EU je z vlastní podstaty dynamický systém, který se stále vyvíjí a proměňuje. Podpora eura byla na nejnižší úrovni ze všech zemí EU a všechny vlády i hlavní politické strany na něm potvrzovaly postoj „vezmeme si na EU to, co považujeme za výhodné pro nás, ale jinak si to budeme dělat po svém“.

Vývoj uvnitř Evropské unie a celkový vývoj v zemích na západ od nás bohužel tyto tendence dále podpořil. Zejména pod vlivem migrační krize, ale i kulturních diskusí a globalizačních změn zesílily obavy velké části obyvatelstva z vývoje uvnitř EU, ať už šlo o příliv uprchlíků z odlišných kultur, o green deal nebo o zákaz spalovacích motorů či diskuse o počtu pohlaví. Kvůli izolaci od hlavních společenských debat, které v Evropě a na Západě proběhly (zejména v závěru 60. let a později), byla česká společnost zaskočena rozsahem změn a zároveň bez zkušenosti s tím, jak široké spektrum mohou takové diskuse zahrnovat, aniž by ohrozily stabilitu společnosti. Pocit, že na malém českém písečku by nám vlastně bylo lépe, se prohluboval.

Roky 2021 a 2022 přinesly výraznou změnu. Na domácí politické scéně se nachýlilo ke konci období silného vlivu Miloše Zemana a v parlamentních volbách bylo poraženo hnutí ANO. To sice ideově tyto názory nijak nerozvíjelo (na rozdíl od Zemana a stále se zmenšující části ODS), ale politicky se opíralo o skupiny obyvatelstva, v nichž byly tyto obavy silně zakořeněny. Následující ruská agrese vedla k uvědomění si významu našeho začlenění do západních struktur – ve větší míře NATO, ale i pozice EU jako reprezentanta Západu v rámci evropského prostoru výrazně zesílila. S ním také narostlo vědomí, že přes všechny své problémy je Západ politickým a myšlenkovým prostorem, do kterého patříme a jehož funkčnost je pro nás zcela zásadní.

České předsednictví je příležitost tento historický vývoj reflektovat a dát najevo, že náš stát už nechce být kibicem, který pozoruje hru z lavičky – ideálně ze sektoru pro hosty –, ale naplno se zapojuje do hledání řešení problémů, kterým Evropa čelí. Ruský imperialismus a s ním spojená energetická krize, nutnost snížení závislosti na fosilních zdrojích, ale také postcovidový nárůst inflace, klimatická krize, nutnost zvýšení výkonnosti ekonomik a další jsou témata, na kterých má ČR silný zájem. Sotva lze očekávat, že se stane jejich hlavním hybatelem, ale může začít hrát velmi významnou roli. Posílení pozice bývalých socialistických států po začátku války na Ukrajině k tomu také dává příležitost – pozice Polska a Maďarska uvnitř EU je díky politice jejich vlád oslabená a z dalších států je ČR vedle Rumunska největší a ekonomicky nejsilnější. Příležitost je to pro nás velká, a pokud by ji tato vláda dokázala uchopit, mohli bychom se opět vrátit k východiskům, na nichž polistopadový vývoj ČR stál – a zamířit zpátky do Evropy.

---

Ivan Pilip, ekonom a politik, dnes podnikatel. V 90. letech byl ministrem ve vládě Václava Klause a Josefa Tošovského, v letech 2004–2007 působil jako viceguvernér Evropské investiční banky.

publikováno: 20. 6. 2022