Vůdci Unie dosud nevadili, a nyní vadí nicotností a bezradností

Profilový obrázek

Cyril Svoboda

Ředitel Diplomatické akademie a bývalý ministr vnitra a zahraničí

Ivan Štern

Ivan Štern

Redaktor

Zeptali jsme se Cyrila Svobody, jak jako bývalý ministr vnitra a zahraničí vidí budoucnost Evropské unie, jakými úkoly se bude muset Unie zabývat během českého předsednictví a co míní o válce na Ukrajině.   

 

Ivan Štern: Česká vláda se v rámci svého předsednictví hodlá zabývat otázkou energetiky a horentním růstem cen energií. Bývalý evropský poslanec Bernd Posselt pro náš časopis řekl, že optimální cestou je společná energetická politika vtělená do evropské energetické unie. Evropa by tak mohla dosahovat příznivých cen energií pro evropské občany a mohla je chránit před rizikem dosavadního ruského politického vydírání stejně jako před rizikem cenového vydírání ze strany kartelu OPEC. Bude mít česká vláda na něco takového sílu, když sama takto radikálně o řešení energetické otázky nepřemýšlí (alespoň ne nahlas)?
Cyril Svoboda: Těžko. Problém potřeby energie, její ceny a závislosti na Rusku je vážný. Politická vůle vytvořit energetickou unii je chvály hodná, ale na prvním místě je nezbytné alternativní zdroje zajistit. Nabízená náhradní řešení – například dovoz zkapalněného plynu z USA či Kanady nebo plynu z Kataru – jsou možná, ale s obrovskými komplikacemi logistického charakteru. Infrastrukturu, kterou používáme pro plyn z Ruska, nemůžeme zároveň použít pro jiný plyn. Bude potřeba nějaký evropský dispečink, aby se plyn a ropa dostaly až k nám.
I tak nezbytné snižovat závislost Evropy na ruském exportu, ale úplné odpojení od Ruska není možné.
Politicky jsme v komplikované situaci, my Česká republika. Naše ekonomiky z 99 % závisí na ruském plynu a u dovozu nafty jsme si vyjednali výjimku na dobu 12 měsíců, že budeme nadále kupovat ruskou naftu. Naftu potřebujeme nejen jako zdroj energie, ale i jako surovinu.

 

Má české předsednictví vůbec naději dosáhnout nějakého kvalitativně zaznamenatelného posunu Evropské unie? Nemá předsednictví spíš obecně v povaze skončit nemastně, neslaně, jak tak ostatně končí i stávající předsednictví francouzské, byť polehčující okolností tu jsou dvoje volby – prezidentské a parlamentní?
Nic výrazného neočekávám, protože ani žádné výrazné téma není. České předsednictví se bude potýkat s tématy vnucenými – válka na Ukrajině, ceny energií a podobně. Je si přeji, abychom alespoň neudělali takovou ostudu jako v roce 2009, kdy jsme vyměnili vládu bez vážného důvodu a arogantně jsme říkali, že to Evropě osladíme. Co bychom ale měli prosadit, je vytvoření dispečinku na rozdělení energie po Evropě. Import nebudou dojednávat jednotlivé státy, ale EU. Pokud by bylo jen na jednotlivých státech, to by bylo pro nás velmi nevýhodné.

 

Evropská unie trvale působí dojmem vnitřní rozklíženosti, zejména je-li postavena do situace vyžadující razantní a rychlá rozhodování. Neumí si poradit ani s několika málo kverulanty ve vlastních řadách. Má Evropa vůbec šanci stát se důvěryhodným a spolehlivým globálním hráčem, který dovede čelit celosvětovým strategickým výzvám. Nehrozí jí spíš pozvolný pád do politického bezčasí, v němž i tak velké národy, jako jsou Němci, Francouzi anebo Italové, v celosvětovém měřítku sehrají v budoucnu nanejvýš okrajovou („podržtaškovou“) roli?
Problém není v EU nebo jejích institucích, ale v kvalitě osob, které do EU vysíláme. Pokud bude platit, že evropskou unii budeme vysílat lidi druhé a třetí kategorie, zlepšení nepřijde. Struktura EU a její instituce dávají prostor pro funkční organizaci.

 

Není problém vysílání třetiřadých osob do Evropské unie jen naším specifikem? Nemám ten pocit, že by za Poláky nebo za Němce v Unii působily třetiřadé politické osobnosti. Nemá stav rozklíženosti Evropské unie ještě nějaké další příčiny (například růst pravicového populismu v jednotlivých členských zemích a snaha demokratických stran jej „neprovokovat“, a tak se pokoušet jej postupně, když ne upozadit, alespoň „zcivilizovat“)?
Jde o obecný problém. Jsem přesvědčeným stoupencem Evropské unie, podporuji federalistickou koncepci integrace, jsem stoupencem eurozóny, ale mám vážné výhrady k obsazení klíčových pozic. Z mého pohledu poslední vizionář EU byl Jacques Lucien Jean Delors (autor eurozóny), pak vnímám pozitivně Romano Prodiho, člověka výborné komunikace. Jinak jsou předsedové Evropské komise jeden horší než druhý. Jean-Claude Juncker svým povýšeným způsobem jednání ovlivnil Brity v hlasování o brexitu negativně a nynější předsedkyně Ursula von der Leyen je bezradná. Nijakost je vlastnost vlastně celé komise, a to platí o Charles Michelovi, předsedovi Evropské rady nebo poukazuji na Josep BorrelIa, vysokého představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Těžko hledat méně výrazné osoby do časů krize nejprve Pandemie a pak války na Ukrajině. Nečetl jsem a neslyšel žádnou vizi, recept pro Evropu, a to zmínění funkcionáři nic neriskují, že by je někdo nezvolil. Mlčí politicky nebo toliko představují jednotlivé reaktivní kroky na to co dělá Putin nebo způsobil COVID-19. Inu byli vybráni jako kompromis, neboť nikomu nevadili, a proto vadí teď svou bezradností. Ale stejně kriticky vidím generálního tajemníka Severoatlantické rady Jens Stoltenberga, abych zmínil i NATO.
Tito lidé mohou „kašlat“ na populismus, radikalismus nebo jiné bludné směry a mají EU vést. To bohužel z podstaty věci Evropská rada nemůže zvládnout. Oni to mají za úkol.

 

Ideálem v oblasti bezpečnostní politiky pro evropsky orientované politiky je tandem Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské bezpečnostní unie. První se opírá o vojenskou dominanci USA, druhá o vojenskou svrchovanost Evropanů. Tento koncept se dějinami Evropské unie marně táhne už od 50. let minulého století. Má nyní ve světle zcela nové bezpečnostní situace (válka na Ukrajině, snaha Finska a Švédska vstoupit do NATO a jejich vydírání Tureckem) přece jen naději na úspěch?
Válka na Ukrajině posiluje vědomí potřeby spojenectví, jak v NATO, tak i v EU. Správně. V obou případech je nutné, aby obě entity byly s to vnitřní integrity a měly sílu se rozšiřovat. Jeden proces však nesmí ohrozit onen druhý. Například přijetí nových členů nemůže být příčinou zásadního rozkolu uvnitř. V tomto smyslu není problém se Švédy, problém narůstá s otázkou vstupu Finska ve vztahu k Rusku. Stále jde o řešitelnou situaci. Není ale možné dnes přijmout do EU nebo NATO Ukrajinu nebo Gruzii či Moldávii. To by EU nebo NATO rozložilo. Ani jedna z těchto zemí neplní kritéria nutná pro plnohodnotné členství.

 

Přijetí nových členů do NATO (příkladně) sice nesmí být příčinou vnitřního rozkolu, což nejspíš v případě zemí pro toto členství platí, nicméně nechystá jistý rozkol uvnitř NATO právě Turecko, vydíraje ve snaze se zalíbit Putinovi společenství v souvislosti se vstupem Finska a Švédska?
Turecko se možná nechá nějakým způsobem získat, nějakou velkou výhodou. Ale problém je hlubší. Turecko požaduje jako podmínku svého souhlasu se vstupem Švédska a Finska, aby obě země zradily své přátele, Kurdy. Dosud jim účinně pomáhaly a nyní se ukáže, že košile je blíže než kabát. Obě země jsou tlačeny Tureckem, aby skoncovaly s podporou Kurdů. Co si asi budou Kurdové o západních demokracií myslet? Putin určitě patřičně do světa vykřičí, že Švédové a Finové opustili Kurdy, aby mohli vstoupit do NATO. I to je obraz Aliance. Náš úkol bude vysvětlit, jak je nutné pro světový mír, aby Evropa byla kontinentem spojenců.

 

Francouzský prezident Macron a německý kancléř Scholz jsou trvale peskováni za to, že stále udržují telefonický kontakt s ruským prezidentem Putinem. Jejich kritici jsou pohoršeni proto, že se tak děje v době nejvyššího ohrožení Ukrajiny; v době, kdy je zřejmé, že se ve válce Rusové dopouštějí válečných zločinů; v době, kdy je patrné, že Rusové blokádou ukrajinských černomořských přístavů brání vývozu ukrajinského obilí a vydírají tak rizikem hladomoru blízkovýchodní svět. Nelze na obranu Macrona a Scholze přece jen uvést, že s největší pravděpodobností nejspíš počítají s tím, že nakonec o mírové dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou bude jednat právě Putin, a ne někdo, kdo by vyšel jako vítěz z dosud nepravděpodobného palácového převratu v Kremlu?
Jednat se má a musí. Války končí kapitulací jedné z válčících stran. To nynější válka vylučuje, ani jedna ze stran není s to donutit druhou ke kapitulaci. Tak jiné řešení je příměří a mírová smlouva, které umožní oběma stranám vlastní interpretaci jako řešení „vítězné“. Podobně jako po válkách mezi Izraelem a Egyptem v minulém století. Mír nemůže být „mnichovský“, o nás bez nás. Jeho obsah si musí vyjednat Ukrajina a Rusko. Jednoho dne k tomu dojde, jen nevíme, kdy nastane vhodná doba a kolik životů to bude ještě stát.

 

Takže se dá spíš očekávat, že konflikt zamrzne podobně jako na Blízkém Východě a budou pokračovat další „Minsky“ a „Normandské rámce“?
Ano válka se může protáhnout na hodně dlouho. Putin s tím počítá. Pokud se mu podaří vyvážet obilí do hladovějící Afriky, jen posílí. Divím se, že dosud není například obilí z Ukrajiny na našem území a proč ho nepomáháme vyvézt do Afriky nebo z jaké důvodu již není zajištěna náhradní dodávka obilí například z Latinské Ameriky. Na co se čeká? Kdo bude tahat za delší konec provazu, bude určovat běh války. Tak to je také námět pro nastávající české předsednictví.


Cyril Svoboda dnes působí jako ředitel a učitel na Diplomatické akademii, jediné vzdělávací instituce toho druhu v Česku, která připravuje budoucí diplomaty a politiky. Rozhovor vedl Ivan Štern.

publikováno: 20. 6. 2022

NEJNOVĚJŠÍ články


Druhý návrat do Evropy

Druhé české předsednictví Evropské unii bude jen málo zatíženo vzpomínkou na neslavný konec prvního pokusu, …

Vůdci Unie dosud nevadili, a nyní vadí nicotností a bezradností

Zeptali jsme se Cyrila Svobody, jak jako bývalý ministr vnitra a zahraničí vidí budoucnost Evropské unie, …

Rozumný konzum

S konzumem je to těžké: je-li ho hodně, vzniká dojem nadbytku, který se spaluje neúčelně, nejčastěji …

Sebestředná politika aneb ošidnosti obecného dobra

Karel Engliš, předválečný významný český národohospodář soudí, že egocentrismus neboli sebestřednost působí neblaze nejen v soukromém …

Životní scénáře jako zpovědní zrcadlo

Jsem „nepřítelem pathosu a kravských barvotisků, mám hrůzu z modlitby, jež páchne operou…,“ tak to kdysi napsal …

Nebýt zapomenuti, to není málo

Diskuse o předsednictví země v Radě EU bývá pohříchu pomíjivá módní záležitost, o které se v příslušné členské zemi …

Londýnský atentát na mnichovský diktát

Čtrnáctitunový Big Ben na věži parlamentu odbíjel čtvrtou hodinu odpolední, když se 18. července 1941 …

Zrada konzervativců aneb Demokracie v ohrožení

Na počátku byl (…) Adenauer. Tak by mohlo začít „Písmo“ o dějinách rané Spolkové republiky. Po …