Nejen proruskými trolly a užitečnými idioty, ale mnohými lidmi, kteří to „myslí dobře“, jsme už nějaký čas krmeni tvrzením, že sankce uplatněné vůči Rusku se obracejí proti nám a způsobují nám větší škodu, aniž by výrazně ublížily „tradičně odolnému“ ruskému hospodářství. Tvrdí, že až díky ruské invazi na Ukrajinu vzrostly v Evropě ceny energií a potravin. Usvědčují se, když ne z prolhanosti, tak přinejmenším z ledabylého a odfláknutého vyhodnocení toho, co se opravdu na hospodářské scéně odehrává. Dramatický růst cen energií jsme přece zaznamenali dávno před ruskou invazí. Ta jej pouze umocnila.
Všechno je jinak
Naprosto přesvědčivě zmíněnou argumentaci vyvrací nedávno uveřejněná studie pěti autorů z Yalské univerzity (Studie Yale o ekonomice v Rusku). Na faktech dokládá, že sankce dostaly ruskou ekonomiku do kolen a že jí způsobily obtížně napravitelné škody. Někdy až nevratné.
Čtenář se dozví, že Rusko opustily podniky, které mu vytvářely 40 procent jeho ročního hrubého domácího produktu. Činnost od začátku války zastavilo na tisíc firem. Všechny zahraniční investice uskutečněné v posledních třech letech tak přišly totálně vniveč. Rusko neopustil jen kapitál. Houfně, jak ještě nikdy v jeho historii, z něho odcházejí vzdělaní, talentovaní a tvořiví lidé. Bez nich je rozvoj průmyslu jednoduše nemyslitelný.
Sankce zaměřené na dovoz pro ruskou výrobu důležitých komponent vedly k tomu, že se prakticky zhroutil. Putinovy představy, že Rusko dovážené komponenty nahradí vlastní výrobou, se ukázaly jako více než zcestné, doslova bludařské. Rusku chybí nejen potřebné výrobní kapacity, technologie, ale hlavně lidé, kteří by takovou výrobu dokázali rozjet a trvale udržet. Řada výrob, odkázaná na dovoz, tak ustrnula.
Všechna uvedená zjištění mají několik společných jmenovatelů. Dramatický růst cen. Znejistělého spotřebitele. A čím dál pustější regály v obchodech a v supermarketech, pokud se tyto vůbec uvolí, aby otevřely.
Plyn a ropa – Putinova černá můra
Nejtragičtěji Putin dopadá tam, kde si myslí, že je jeho síla. Ve vývozu energetických komodit. Dosud tento vývoz tvořil 60 procent celkových příjmů ruského státu a stát s ním stál, nebo padal. Vyhlídka, že si Rusové udrží stávající trhy, je čím dál matnější. Ač se to nezdá, už nyní, kdy Evropa zatím v nijak rozmáchlém měřítku dovoz z Ruska omezila, jsou Rusové nuceni pro své energetické suroviny hledat jiná odbytiště. Řeší tak kvadraturu kruhu. Nové odbytové cesty jsou investičně i technologicky náročné a je otázka, zda je Rusko schopné tuto nečekanou výzvu technologicky, ale i inženýrsky zvládnout.
Autoři studie varují, aby Evropa nenaslouchala hlasům, které tvrdí, že „jednotný odpor proti Rusku se stal ekonomickou opotřebovací válkou, jež si vybírá svou daň na Západě“ a již nelze vyhrát díky „údajné odolnosti a prosperitě ruské ekonomiky“.To prostě není pravda!
Proruští trollové a ti, kteří to „myslí dobře“, se zpravidla opírají o data uveřejňovaná Kremlem a Kremlem vybíraná tak, aby dohromady tvořila optimistický obrázek. Platí jedno: „Dokud budou spojenecké země jednotně udržovat a zvyšovat sankční tlak na Rusko, neexistuje pro Rusko cesta z ekonomické propasti.“
Válka se nevyhrává jen zbraněmi
Nelze v této souvislosti nepominout a nezmínit tvrzení maďarského předsedy vlády Viktora Orbána, který se nechal slyšet, „že válku nelze vyhrát tímto způsobem“. I on má pravdu, ač je to pravda věru poloviční.
Na podzim roku 1914 vrchní velitel britských vojsk, čelících spolu s Francouzi německému útoku na Belgii a Francii, lord Horatio Kitchener uveřejnil odhad toho, jak dlouho válka bude trvat. Byl názoru, že skončí nejdříve v roce 1918. Podle jeho šetření se v tom roce mělo zcela vyčerpat německé hospodářství, zhroutit se a spolu s ním i jeho vojenská síla. Historie mu svým způsobem dala za pravdu. Počínaje první světovou válkou střet válčících zemí se neodehrával jen na frontě, jeho úspěch, nebo naopak neúspěch závisel i na průmyslovém potenciálu té které válčící země.
Americký ekonom John Kenneth Galbraith ve své studii Společnost hojnosti připomněl, že i druhá světová válka byla nejen soubojem vojenských sil, ale i střetem průmyslových potenciálů válčících zemí. Rozdíl tu byl jeden:
Německá vláda, v níž začali mít v listopadu roku 1918 hlavní slovo sociální demokraté, uznala, že Německo, nemá-li být zcela zničeno, nemůže ve válce pokračovat. Adolf Hitler ještě v dubnu 1945, kdy mu nad hlavou hřměla ruská děla a německé hospodářství se už nejméně rok nacházelo v naprostých troskách, toho názoru nebyl, ačkoli i jeho nejbližší okolí s ním tiše nesouhlasilo. Sebevraždu, již nakonec spáchal, nepáchal ze zoufalství, ale z trucu. Německý národ ho jednoduše zklamal, tudíž si ho nezasloužil.
Podobnost s Hitlerem není náhodná
Podobný vývoj můžeme očekávat v Rusku. Sankce, korunované postupným omezováním dovozu plynu a ropy, sice způsobí doslova implozi, vnitřní zhroucení ruského hospodářství a ruská ekonomika se ocitne v podobných rozvalinách, jako byla ta německá v roce 1945. Válka ale bude pokračovat.
Obávám se, že tentokrát se ruské matky, které v ní přijdou o své syny, neozvou, jako se ozvaly na konci osmdesátých let minulého století v souvislosti s ruskou invazí do Afghánistánu. Tehdy mohly. Moc v rukou držel Michail Gorbačov a v zemi vládly „glasnosť“ a „perestrojka“. Žádný Gorbačov v nynějším Rusku není na obzoru. Jen Putin, Putin a zas Putin. Paralela s Hitlerem a s postojem spojenců k němu je tu víc než na místě.
publikováno: 8. 8. 2022
One comment on “Rusko je ekonomicky na kolenou, ne, že ne!”
Comments are closed.