Přinášíme druhý díl původního 4dílného seriálu revue Přítomnost „Má sociální systém zaopatřovat, anebo stavět na nohy?“ o vývoji sociálního systému u nás.
Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a publikujeme jej ve spolupráci se serverem HlídacíPes.org.
Předložený text, který vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, doloží, že lze i za kapitalismu dosáhnout natolik humanizovaných a sociálně citlivých poměrů, až začne platit, bohatne-li společnost jako celek, bohatne s ní každý bez výjimky. Do historie se humanizovaný kapitalismus zapsal jako sociálně-tržní hospodářství. „Vynalezli“ jej němečtí, liberálně orientovaní křesťanští demokraté.
Hospodářský zázrak, který mohl být náš
Jabloneckého Němce, sklářského inženýra Joachima Huschku vyhnali z jizerského domova už v roce 1945. Na podzim toho roku dorazil do bavorského městečka Kaufbeuren. Proslavené bylo obchody s textiliemi. Ty ale sklářského inženýra nezajímaly. Za to ho zaujala rozbombardovaná muniční továrna. Rozkládala se na zalesněném kopci nad městem. Jevila se mu jako ideální místo pro započetí sklářské výroby, od níž byl českými „vlastenci“ odehnán z Jablonce nad Nisou.
Huschka se obrátil na americkou okupační zprávu. Kupodivu se svým nápadem u ní pochodil. Dokonce pochodil i s myšlenkou, že vyháněné Němce, pokud pocházejí z Jablonce nad Nisou (a zejména mají-li něco společného se sklářskou výrobou), budou Američané směrovat k němu, do Kaufbeurenu. Naopak nepochodil u tehdejšího bavorského ministerského předsedy Ludwiga Erharda, pozdějšího spolkového kancléře a spoluautora německého „hospodářského zázraku“. Erhard se patrně obával, že sudetští Němci vytěsní z trhu práce rodilé Bavory. V tom se, jak si ještě ukážeme, „parádně“ mýlil. Nejen nevytěsnili, ale přinesli jim práci a pomohli jim z Bavorska vybudovat průmyslově nejvyspělejší spolkovou zemi tehdejšího Západního Německa.
Karel Marx a Bedřich Engels v parku nedaleko ulice Karla Liebknechta – foto Ivan Štern
Jablonecká sklárna v Bavorsku
Po nějaké době se na kopci nad městem v barácích bývalého zajateckého tábora postupně usídlovali bývalí obyvatelé Jablonce. Huschkovi lidé po dobu trvání odsunu (vyhánění) českých Němců čekávali na konečných stanicích vlaků s vyhnanci a vystupující Němce, nejprve Američany s hygienických důvodů zasypávané práškem DDT, vyzývali, pokud pocházejí z Jablonce či z jabloneckého okolí a mají-li zájem, ať se připojí k Huschkovým lidem. Společně pak v Bavorsku vybudují ještě jeden Jablonec (Neugablonz).
Kopec nad městečkem Kaufbeuren po krátké době zahušťovaly řady rodinných domků. V rozkotané muničce jablonečtí (nyní novojablonečtí) rukou společnou přiváděli postupně k životu stále dokonalejší sklářskou výrobu.
Původní obyvatelé městečka z přistěhovalců moc velkou radost neměli. Považovali je za další hladové krky, které jim budou ujídat i to málo, co měli pro sebe. Jejich obavy vbrzku rozptýlili sami vyhnanci. Jimi rozvíjená sklářská výroba sebou přinášela spoustu souběžných činností, které bylo třeba zajistit, pokud sám výrobek měl být úspěšný i obchodně. Ti méně zdatní podobně, jak tak po desetiletí předtím konali „skopčáci“[1] rozeseti ve staveních na svazích Jizerských hor, razili z rozžhavené skelné hmoty knoflíky a kaufbeurenské válečné vdovy skleněné knoflíky přišívaly po tuctech ke kartonovým platíčkům. Mnohdy to pro ně byl jediný výdělek, který je držel na živu.
Hroty nepřátelství a nevlídnosti se pomalu olamovaly. Místní pomalu nabývali přesvědčení, že ti podivní přivandrovalci, mluvící poněkud méně srozumitelnou němčinou, se díky řemeslné zdatnosti a podnikatelské odvaze stávají krok za krokem zdrojem jejich blahobytu. To se dálo zkraje padesátých let. V letech, kdy si mnozí z jabloneckých vyhnanců mohli v okolí bývalé muničky, nyní sklárny, dovolit postavit si rodinný dům a odstěhovat se z některého z baráků bývalého zajateckého tábora.
Vrátnice bývalého zajateckého tábora tu stojí dodnes jako připomínka někdy až drsných začátků kousek. Tam, kde stávaly dřevěné táborové baráky, vybudovalo hospodářské a bytové družstvo jabloneckých vyhnanců počátkem 50. let třípodlažní bytové domy. Byl to jeho první stavební počinek. Obojí (stará vrátnice a družstevní domy) představují hmatatelnou připomínku počínajícího kaufbeurenského hospodářského zázraku.
Sklářská výroba koncem 40. a počátkem 50. let jela na plné obrátky. Dobývala nejen německé a evropské, ale i světové trhy. Všude narážela na tvrdou konkurenci jablonecké sklářské výroby z Čech. Přesto se dokázala prosadit i na tom nejdůležitějším trhu. Na trhu americkém. Měla tu vlivné přímluvce v osobách jabloneckých Židů, kteří před Hitlerem do Ameriky uprchli už v roce 1938.
Zvukové intermezzo
V následujícím zvukovém záznamu líčí v roce 2005 paní Hannelore Singer z Nového Jablonce první chvíle, kdy se jejich transport ocitl v roce 1945 v americké zóně.
Audio: 01 Hannelore Singer – první okamžiky vyhnanství – 0,56
Záznam pokračuje stručným líčením doby, kdy se Nový Jablonec z ničeho postupně stával prosperujícím podnikatelským zázemím města Kaufbeuren.
Audio Hannelore Singer – Nový Jablonec se staví na nohy – 3,30
Záznam zazněl v dokumentu vysílaném Českým rozhlasem v roce 2005. Autorem dokumentu a pořizovatelem zvukových záznamů byl autor tohoto textu.
Hannelore Singer žije v Novém Jablonci od jeho počátků. V roce 1945 jí bylo 18 a těšila z čerstvého maturitního vysvědčení jabloneckého gymnasia. Tatínek v podhůří Jizerských hor působil jako dětský lékař. Byl přesvědčeným antifašistou. Nedbaje nebezpečí, pomáhal lidem postiženým nacistickým režimem. Jeho rodina patřila mezi osm nejzámožnějších jabloneckých rodin a žila v jedné z nekrásnějších místních vil. Ta patrně bez ohledu na jeho antifašistickou minulost byla hlavním důvodem, proč byl českými „vlastenci“ vyhnán (a celá jeho rodina s ním) už v létě 1945.
Hackescher Markt – Berlín – obnovené pasáže – foto Ivan Štern
Rytíř Rüdiger z Pöchlarnu – dobrovolný sudetoněmecký vyhnanec
Na kopci nad Kaufbeurenem se začalo rodit celé město rozsahu nejméně města okresního. Bohatství, ke kterému se propracovalo pílí a řemeslným umem, se nestydělo dávat zřetelně najevo. To už si neslo i vlastní jméno, odkazujíc se jím na svůj český původ (ve smyslu böhmisch). Nový Jablonec (Neugablonz). Jedním z prvních projevů rodící se zámožnosti bylo, že si město podle originálu stojícího v Jablonci na Horním náměstí postavilo kopii (zvenčí i zevnitř) funkcionalistického kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Jen jedno se mu nedostávalo. Kašna se sochou bájného rytíře Rüdigera z Pöchlarnu z dílny novovídeňského sochaře Franze Metznera. Stávala před kostelem. Kopii kašny sice postavili. Sochu ale chtěli původní. Z Horního jabloneckého náměstí zmizela krátce po válce přičiněním „vlasteneckých“ Čechů, likvidujících i všechny symboly germánství. Povalovala se a chřadla kdesi v depozitářích pražské vlády.
V době rakouské monarchie si sochu u sochaře Metznera zadalo město Vídeň. Mezitím vypukla první světová válka a hladovějící Vídeň měla zcela jiné starosti než kam umístit rytířovu sochu, natož dát dohromady peníze na její zaplacení. Bohatý Jablonec, věčný konkurent sousedního Liberce (Reichenberg), který úkorně nesl, že se ve svém průčelí liberecká radnice (kopie radnice vídeňské) pyšnila sochou bájného rytíře Rolanda. Rovněž z dílny sochaře Franze Metznera. „Vy máte Rolanda, my budeme mít Rüdigera!“, řekli si jablonečtí a vypravili se do Vídně. Vytrhli tak trn z paty válkou ožebračené Vídni.
Trvalo to zhruba 20 let, než se pražská vláda rozhoupala, aby se vůbec vyjádřila k žádosti novojabloneckých získat ve svůj prospěch Rüdigera. Zpočátku se nad jejich královskou nabídkou ve výši 40 tisíc německých marek ošklíbala (o peníze nějakých Sudeťáků přece nestojí). Když jí ale za Husáka začala téct voda do bot a každá tvrdá valuta jí byla dobrá, na nabídku kývla. Zinkasovala valutu a do Bavorska poslala sochu bájného rytíře. Před novojabloneckým kostelem Nejsvětějšího srdce Ježíšova stojí dodnes.
Dvůr v bývalé berlínské obchodní komoře – nyní umělecký squat – foto Ivan Štern
Sudetoněmecký kaufbeurenský hospodářský zázrak nebyl tehdy v Německu výjimkou
Přesně z takových a podobných příběhů se skládá poválečný německý hospodářský zázrak. Bylo jich na tisíce. Díky nim se Německo ve velice krátké době postavilo na nohy navzdory tomu, že jeho stav bezprostředně po válce byl více než zoufalý. Dokládá, že země může být bezmála srovnaná se zemí, přesto je s to zmátořit se, pokud vládne vzdělaným, řemeslně zdatným, tvořivým a pracovitým obyvatelstvem a pokud tomuto vzdělanému, řemeslně zdatnému, tvořivému a pracovitému obyvatelstvu vláda připraví vhodné sociální a hospodářské podmínky tak, aby na jedné straně umožnily zcela svobodně a plném rozsahu rozvinout podnikatelskou tvořivost a aby na straně druhé neskrblily na míře sociálního bezpečí. Obě podmínky se staly základními stavebními kameny rodící se německé společnosti hojnosti – vzdělané a řemeslně zdatné obyvatelstvo a nový koncept humanizovaného kapitalismu. Jeho autoři, noví liberálové (ordoliberálové) jej nazvali sociálně-tržním hospodářstvím.
Příběhem sklářského inženýra Joachima Huschka a dalšími jemu podobnými dokládá dlouholetý evropský poslanec za bavorskou CSU Bernd Posselt, rovněž původem z Jablonce nad Nisou, kterak sudetoněmečtí vyhnanci, vzdělaní, řemeslně a podnikatelsky zdatní, soustředění do Bavorka, tu zemi, dosud proti ostatním spolkovým zemím průmyslově zaostalou, během několika málo let proměnili v jednu z nejbohatších a průmyslově nejvyspělejších zemí německého spolku a přispěli tak k německému obecnému hospodářskému zázraku. Bavorský hospodářský zázrak Posselt uvádí se skrytou výčitkou: O toto jste, vy Češi, přišli, vyhnavše si své německé krajany do „říše“.
Bývalá berlínská obchodní komora – nyní umělecký squat – foto Ivan Štern
Není kapitalismus jako kapitalismus
V roce 1925 anglický spisovatel a filosof Gilbert K. Chesterton objevil, že kapitalismus a komunismus jsou blíženci. (Přítomnost, 2. dubna 1925, G.K. Chesterton, Nebezpečenství bolševismu). Pod kapitalismem mínil hospodářství, ovládané nadnárodními korporacemi a pod komunismem měl na mysli systém centrálního řízení ekonomiky, někdy uváděného jako hospodářství na povel (Kommandowirtschaft). Píše, že „kapitalismus a komunismus jsou si velmi podobny, … protože obojí zahrnuje v sobě neosobní centralizaci a ovládání majetku ve velkých masách a na širokých a neurčitých plochách“. Společné podle Chestertona mají především to, že představují akutní hrozbu omezení, případně hrozbu likvidace lidské svobody.
Velkokapitalista pro Chestertona není průkopníkem lidské emancipace, ani jejím obhájcem, spíš škůdcem. Tím skutečným obhájcem je drobný podnikatel ve městě a sedlák na venkově. „Věc, která je skutečným protikladem komunismu, není kapitalismus, nýbrž drobný majetek, jaký má malý hospodář nebo malý kupec.“ Důvodem, proč právě drobní (a střední) podnikatelé jsou nositeli a zárukou lidské svobody, nachází Chesterton v poznání, že „nedá to mnoho práce změniti ohromné zásoby ve státní majetek, je to skoro věcí oficiální formy“, nicméně „mohlo by státi občanskou válku změniti malé hospodářství ve státní majetek, neboť to znamená zničiti nezávislost a individualism (podnikatelského) stavu“.
Chesterton se ve svém postoji v zásadě nemýlil. Následující roky přesvědčivě dokázaly, že jak komunismus, tak i kapitalismus dokáží napomoci tomu, aby lidé přišli o základní svobody a nezávislost a společnost proměnily v diktaturu v prvém případě bolševickou, v druhém nacistickou.
I pozdější roky potvrdily Chestertonovo přesvědčení. Zatímco zestátnění velkého průmyslu a bank u nás v letech 1945 a 1946 proběhlo hladce a za vstřícné součinnosti znárodňovaných podniků, jakmile ale po roce 1948 komunisté přistoupili k likvidaci soukromých rolníků naháněním je do kolchozů (JZD), museli zapojit, pokud chtěli zlomit jejich vzdor, rozsáhlý represivní aparát. Stalin kolektivizoval ukrajinského zemědělství 30. letech minulého století tak, že odpor ukrajinských sedláků lámal konfiskací veškerého jejich obilí, včetně osiva. Po celé zemi vyvolal strašný hladomor. Ten během několika málo let zahubil více než 4 milióny Ukrajinců.
První jarní sluníčko na třídě Pod Lipami (Unter den Linden) – foto Ivan Štern
Wilhelm Röpke aneb Humanizace kapitalismu
Zhoubné důsledky nacistické diktatury spolu s diktaturou komunistickou nutily celou řadu liberálně uvažujících německých ekonomů (nacházejících se v drtivé většině v exilu) hledat v 30. a 40. letech minulého století třetí cestu jako východisko z komunisticko-velkokapitalistických kleští. Neměla vykazovat ani znaky velkokapitalismu, ale ani komunismu. Hlavně neměla lidi zkracovat o jejich svobodu a nezávislost.
Nejvýznamnější postavou mezi ekonomy, hledajícími východisko ze sevření mezi kapitalismem a komunismem byl ekonom Wilhelm Röpke. Ještě před válkou uprchl před Hitlerem do Turecka. V Istanbulu učil na univerzitě. Později se po vypuknutí války usadil ve švýcarském Curychu. S Německem nepřestal být v kontaktu. Hlavně s pozdějšími spolkovými kancléři, Konradem Adenauerem a Ludwigem Erhardem.
Součástí Röpkeho úvah a hledání třetí cesty mezi komunismem a kapitalismem byl i způsob, jak čelit nejen vábení rádoby přímočarých řešení nabízených komunismem, ale i neblahým důsledkům bezbřeze liberálního kapitalismu (laissez faire). Ty druhé se v hrůzné podobě projevily v 30. letech během Velké hospodářské krize. Podle Röpkeho to mělo být cosi, co by kapitalismus „humanizovalo“. Jinými slovy cosi, z čeho by měli prospěch všichni bez výjimky.
Sdílel přesvědčení, že lidská svoboda a kapitalismus se mohou vzájemně protnout, pokud se kapitalismus vyvaruje hrozeb, jež sebou přináší velkokapitál, a pokud se lidé zřeknou zničující iluze vnutit hospodářství chomout plánovitého řízení a pokud nerezignují na soukromou iniciativu, vyztuženou soukromým vlastnictvím.
Röpke jednoduše odmítal „velkokapitalismus směřující ke vzniku kartelů“ na straně jedné a na straně druhé „hospodářství na povel (Kommandowirtschaft)“. Oba systémy ve své podstatě ničí demokracii spotřebitelů a svobodný trh. Východisko nacházel ve spojení „svobodných rozhodování autonomních hospodářských subjektů … a demokratického uspořádání společnosti“. Šlo o nově pojatý liberalismus. Jeho cílem mělo být úsilí dosahovat co nejvyšší míry svobody jednotlivce, aniž by byly zpochybňovány a narušovány nezbytné řídící struktury lidského soužití.
Jinak řečeno: Co možná nejrozsáhlejší svobodu lidí v jejich (ekonomicko-podnikatelském) rozhodování a co možná nejsilnější stát, schopný ručit za tyto svobody a pokusy volný trh znetvořit dokázat účinně zvrátit. Nestačí ale, jak ukazuje naše vlastní zkušenost, vybavit stát potřebnými institucemi. Česko v této souvislosti lze studovat jako názorný příklad státu, který je sice vybaven veškerými potřebnými institucemi, majícími v popisu práce dbát na trvale udržitelný svobodný trh, přesto spíš připomíná díky rozsáhlé oligarchizaci a byrokratizaci (a to nejen v ekonomickém slova smyslu), již v plné míře připustily jeho vlády, onen kapitalismus, v němž Chesterton nachází podobnost s komunismem.
První jarní sluníčko na třídě Pod Lipami (Unter den Linden) – foto Ivan Štern
Humanizace kapitalismu, jak si ji předsevzali Röpke a jeho přátelé, vyústila po válce v Německu (a později i v některých zemích západní Evropy, kde měli rozhodující politické slovo křesťanští demokraté) v koncept sociálně-tržního hospodářství.
Zakladatelé konceptu, Walter Eucken, Franz Böhm, Leonhard Miksch, Alexander Rüstow a Wilhelm Röpke a v neposlední řadě i Ludwig Erhard (nejprve ministr průmyslu, později spolkový kancléř), vycházeli z křesťanského sociálního učení a z evangelické sociální etiky. Mnohé z toho, co obsahují obě sociální učení, lze vyčíst už z první sociální encykliky z roku 1891 papeže Lva XIII., Rerum novarum. Její základní myšlenkou je snaha nacházet cesty, na nichž lze smířit protiklady, podle encykliky zdánlivé, práci a kapitál ve prospěch obou.
Sociální rozměr konceptu by byl pouze jalovým plácnutím do vody, kdyby jeho základy netvořila trvale udržitelná svobodná tržní ekonomika, opírající se hlavně o drobný a střední podnikatelský stav. A proto v určité vzájemné rovnováze v sobě opakovaně obnovuje „zásadu ekonomické svobody spolu se zásadou sociální rovnováhy“.
Roli moderátora sehrává silný a sebevědomý demokratický stát. Má za úkol vytvářet optimální podmínky pro svobodné individuální rozhodování a zároveň pro zodpovědné chování lidí. Stanovuje pravidla ekonomického chování tak, aby nebyla ohrožována konkurenceschopnost jednotlivých subjektů působících na trhu. Brání znetvoření trhu jeho oligopolizací.
Nepřítelem sociálně-tržního hospodářství tudíž není jen „bolševizace“ ekonomiky (hospodářství na povel), ale i její oligarchizace. K ekonomice na povel totiž nemá příliš daleko. Od svého „bolševického“ blížence se odlišuje jen v tom, že účast státu je pro ni nežádoucí. Pokud přesto jeho přítomnost strpí, pak jen proto, aby stranil vrstvám oligarchizací privilegovaných. Ostatně nejinak je tomu i u státu komunistického.
Cílem konání demokratického státu je dosáhnout takového stavu na trhu, aby byl nejen konkurence schopný, ale aby se na blahobytu, který svobodný trh produkuje, podílela bez výjimky celá společnost. Někteří noví liberálové, například pozdější spolkový kancléř Ludwig Erhard, byli dokonce toho názoru, že zcela postačí, aby si stát vynutil takové chování účastníků trhu, že by potřeba ze strany sociálního státu vyrovnávat vznikající sociální nerovnosti byla takřka nicotná. V prosperující, plnohodnotné a svobodné tržní ekonomice spatřovali i účinné řešení případné sociální otázky.
Secesní fontána na zámku Schlitz – Mecklenburg – foto Ivan Štern
Düsseldorfské zásady naplnění sociálně-tržního hospodářství z roku 1949
Ne všichni stoupenci rodícího se sociálně-tržního hospodářství, které mělo skloubit blahodárnost svobodné tržní ekonomiky se sociálním státem, vyrovnávajícím případné sociální nerovnosti, byli takovými optimisty. Kompromis mezi oběma stranami se promítl do usnesení II. sjezdu německé křesťansko-demokratické strany z roku 1949 a položil základy nastávající éry obnovy západoněmeckého hospodářství v duchu nově pojatého liberalismu (ordoliberalismus) a etických požadavků křesťanského sociálního učení. Německý hospodářský zázrak se tak pomalu stával skutečností. Samozřejmě za předpokladu, že oslovuje lidi řemeslně zdatné, tvořivé a podnikavé. Jimi, jak ukazuje i náš příklad z Nového Jablonce, Němci rozhodně byli.
Zázrak, respektive podmínky, za nichž se odehrával, se opíral o zásady tak, jak je na sjezdu v Düsseldorfu v roce 1949 přijala německá křesťanská demokracie:
- podpora soukromého vlastnictví,
- spravedlivá a svobodná soutěž,
- ceny odpovídající tržní situaci,
- žádné plánované hospodářství,
- nezávislá kontrola kartelových dohod,
- ústřední dozor nad penězi s cílem ochrany měny,
- svobodné podnikání a zakládání firem a živností,
- snížení přehnaně vysokých daní z příjmu,
- sociální jistotu pro hospodářsky slabé.
- mzdy na základě kolektivního vyjednávání a jím stanovených mzdových tarifů.
V principu šlo o zásady, kterých se tržní hospodářství drží dodnes a které byly vtěleny dokonce i do naší podnikatelské legislativy po listopadovém převratu v roce 1989.
Spolkový sněm – pohled od Sprévy – foto Ivan Štern
Slova Chestertona docházejí k naplnění, u nás jen jeho varování
Svoboda podnikání a zakládání živností a firem představují nezbytné podmínky pro vytvoření plnohodnotného a svobodného tržního prostředí. Demokratický stát tu má současně nezanedbatelnou úlohu bránit kapitálově silným subjektům v jejich pokusech ovládnout trh a diktovat ostatním účastníkům podmínky pro podnikání cestou kartelových dohod, dumpingových cen a nepřátelského přebírání cizích podnikatelských aktivit.
Je třeba na tomto místě znovu připomenout, že český stát od jeho samotných počátků v tomto smyslu osudově selhával. Nejen připustil postupnou plíživou oligarchizaci české ekonomiky (dokonce ji svým pojetím privatizace podporovaly vlády Klausova a Zemanova), nejen malé a střední podnikání podporoval více symbolicky než fakticky, ale navíc volil takovou dotační politiku a způsob zadávání veřejných zakázek, které podporovaly a podporují kapitálově silné subjekty namísto, aby na jednotlivých trzích dotacemi a veřejnými zakázkami částečně vyrovnával existující kapitálovou nerovnováhu.
V otázkách mzdových sociálně -ržní hospodářství respektuje kolektivní vyjednávání, které zesiluje vliv odborových organizací a snižuje pokušení zaměstnavatelům vystavit zaměstnance mzdové svévoli. Klasický liberál 19. století František Palacký kupříkladu nechápal, proč se dělníci bouří proti existujícím mzdovým podmínkám. Vztah mezi nimi a zaměstnavatelem je přece vztahem smluvním. Do něho vstupovat je nikdo jako svobodné bytosti nenutí. Nominálně měl pravdu. Jde o smluvní vztah, do něhož vstupují subjekty na základě svobodné volby. Nicméně v případě poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jde o vztah nerovný, daný rozdílnou silou kapitálu na straně jedné a silou individuální práce na straně druhé. Vyrovnat takto objektivně existující nerovný vztah lze jedině, jestliže na straně práce dochází k hromadnému vyjednávání mzdových a pracovních podmínek a od podmínek v dohodě, vyjednaných hromadně se pak odvozuje i individuální smlouva zaměstnavatele s jednotlivými zaměstnanci.
„Velké chvály zasluhují mnozí z našich řad,“ píše se v první sociální encyklice, „kteří si uvědomili požadavky doby a zkoumají a zkoušejí dobré prostředky, kterými by mohli zlepšit postavení proletariátu. Postavili se do jeho služeb, ujímají se hmotných zájmů jak rodin, tak jednotlivců; snaží se vnést spravedlnost do poměru mezi zaměstnavateli a dělníky… Proto, jak vidíme, se často vynikající lidé … snaží sdružovat různé dělníky do odborových sdružení, napomáhají jim radou i skutkem, starají se o to, aby měli zajištěnou řádnou a výnosnou práci.“
Flašinetář u berlínské Braniborské brány – foto Ivan Štern
Sociální stát – záruka člověkovy svobody
Každé tržní hospodářství sebou nese riziko sociálních nerovnováh a vzniku sociální vyloučenosti. Sociálně-tržní hospodářství, které se opírá o křesťanské učení a které vedle svobody podnikat klade důraz i na nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti, považuje nouzi za útok na ni, tudíž i na člověkovu svobodu. Sociální vyloučenost a sociální nouze jsou pro ně proto zcela nepřijatelnými. Nouze z povahy výrazně omezuje možnosti člověkova svobodného rozhodování.
Vedle demokratického státu, který dbá na regulérnost tržní soutěže, tu musí existovat i stát sociální. Má za úkol všechna sociální vychýlení cestou nápravy odstraňovat. Nesmí ale vyústit (byť bezděčně) ve vytvoření člověkovy závislosti na sociální pomoci. Už to samo ve skutečnosti představuje jen jiný způsob útoku na jeho důstojnost a výrazně zkracuje a omezuje možnosti jeho svobodného rozhodování. Cílem sociálního státu musí být volit formu pomoci tak, aby si člověk potřebný nakonec vlastním přičiněním dovedl pomoci sám a mohl opět jednat jako svobodná a zodpovědná bytost. Každé sociální opatření musí být proto zkoumáno i z hlediska uvedeného cíle. Pokud se s ním míjí, pak riziko, že jde dokonce až o formu sociální korupce, hojně uplatňovanou populistickými a autoritativními režimy, je více než reálné.
Kombinací státu dbajícího na férovost tržní soutěže a státu vyrovnávajícího nutně vznikající sociální nerovnosti sociálně-tržní hospodářství je s to plnit svůj základní cíl: Na bohatnutí společnosti se podílejí všichni bez výjimky. Rozevírání sociálních nůžek ve smyslu tom, že bohatí ještě více bohatnou a chudí ještě více chudnou, tak příznačné pro naši současnost, je pro koncepci sociálně-tržního hospodářství krajně nepřijatelné.
Obnovené Drážďany – foto Ivan Štern
Noví (ordo)liberálové versus liberálové klasičtí
Zásady, které ctily pojetí nového liberalismu, představovaly definitivní rozloučení se s klasickým liberalismem. O jeho představitelích (von Mises, von Hayek) se ordoliberálové vyjadřovali jako o „paleoliberálech“. Jejich pojetí ekonomiky považovali neslučitelné se tržním hospodářstvím, které hodlali výrazně humanizovat. Oba významné představitele klasického liberalismu Hayeka a Misese ordoliberálové považovali za „vyhynulý druh liberálů, kteří se přičinili o stávající katastrofu“. Katastrofou mínili Velkou hospodářskou krizi, provázenou po výtce neblahými politickými následky. Dávali tak najevo, že klasický liberalismus ve svých důsledcích není s to trvale udržet demokratické uspořádání společnosti. V konečném důsledku vytváří „neregulovaný“ prostor, umožňující mocenské ovládnutí ekonomiky (nepřímo i politiky) oligarchií, a naopak zužuje možnost rozvoje malého a středního podnikání a to proto, že nepřímo způsobuje zanikání prostoru, v němž je možné uplatnit individuální svobodu. Kromě toho, sázeje na svobodnou (tudíž i zodpovědnou a solidární) podstatu člověka, mající se projevovat zcela samozřejmě a automaticky, výrazně podceňuje roli státu v otázce tržní svobody a v otázce sociální.
Ve zmíněném posouzení role klasických liberálů nenalezneme jen jistá zrnka pravdy, ale i předčasný optimismus. Nešlo (bohužel) o „vyhynulý druh“. Sociálně-tržní hospodářství jej rozhodně nevytěsnilo. Po určitou dobu jen přežíval v ústraní, aby se v plné síle projevil po pádu komunismu v 90. letech minulého století se všemi do té doby známými důsledky. V souvislosti s ním (rozhodně v pojetí postkomunistickém) zjišťujeme, že opravdu ohrožuje samotnou podstatu demokracie. V české provedení demonstrativně podcenil nezastupitelnou roli silného státu a podílel se českou „specifickou“ cestou privatizace státního majetku na tvorbě ideální podmínky pro zrod oligarchického kapitalismu. Umožnil kartelizaci trhu a znicotnění malého a středního podnikání. To bez svobodného trhu chřadne.[2] Stal se tvůrcem české ekonomické rarity, porodil tak zvaného politického podnikatele, žijícího takřka výhradně z veřejných výnosů. Jsa přisát všemožnými způsoby na veřejných financích a na zadávaných veřejných zakázkách, se výlučně ve svůj prospěch, zpravidla proti veřejnému zájmu, zmocňuje aktivit státu, krajských a místních samospráv a na nich bohatne.
Novost nových liberálů spočívala v tom, že přestali spoléhat na autonomní tržní procesy (neviditelnou ruku trhu), ale sázeli na „silný stát, který má za úkol dbát na pořádek uvnitř hospodářství a starat se o to, aby tu vládlo bezproblémové a svobodné tržní prostředí“. A protože silný stát má současně dbát na dodržování lidských práv, mezi něž patří „nedotknutelnost člověka v jeho důstojnosti, právo na svobodný rozvoj vlastní osobnosti a svoboda vlastnit“, viděli v jeho dvojroli záruku svobodné tržní ekonomiky a záruku sociálně vlídné a solidární společnosti.
Prodej uzených ryb na Baltu – přístav ve Wismaru – foto Ivan Štern
Dětská renta a dynamická starobní renta
Obecnou tezi o nedotknutelnosti člověka v jeho důstojnosti vztáhli ordoliberálové konkrétními opatřeními i na skupiny ve společnosti stojícími mimo trh, tudíž na skupiny „neproduktivní“. Přitom ale nejvíce zranitelnými, na děti a na seniory.
Pro děti v oblasti sociálního zabezpečení navrhovali dětskou rentu. Stát měl každému dítěti na zvlášť pro to vytvořeném účtu střádat pevně stanovenou částku s tím, že mu bude vyplacena v okamžiku jeho plnoletosti jako počinek pro start do dospělého života. Obdrženou částku mohlo použít podle vlastní potřeby.
Nešlo o dar, nýbrž o půjčku. Renta měla být splatná v okamžiku, kdy se dotyčný mladý člověk profesně postavil na vlastní nohy. Splácet mohl penězi anebo „naturálně“. Každým jím nově na svět přivedeným dítětem stát mu měl umazat podstatnou část ze závazku. V zásadě tři děti měly umořit celý dluh. Podle návrhu nemělo státu jít o to, aby zpět dostal své peníze, ale o to, aby si zajistil nezbytnou demografickou dynamiku, a měl tak trvale zajištěn průběžný způsob financování jak starobních penzí, tak i bezplatné zdravotní péče. Rentu odmítl sám Konrad Adenauer. Ne proto, že by se mu její myšlenka nelíbila. Tvrdil ale, že dětí budou mít lidé vždy dost. V tom se osudově mýlil.
Způsob průběžného financovaní starobních penzí díky ordoliberálům získal proti původnímu bismarckovskému pojetí jeden prvek navíc. Dynamičnost. Hladina starobních penzí začala kopírovat vývoj mezd ve společnosti. Lidé v důchodovém věku se měli tak prostřednictvím vyplácených penzí trvale podílet na všeobecném bohatnutí společnosti. Princip dynamické starobní renty převzaly i ostatní demokratické státy.
U nás byl zaveden po roce 1989. Do té doby starobní důchody komunisté zvyšovali nárazově, z důvodů více propagandistických než ekonomických. V zásadě všem o stejnou částku. Propagandistický cíl se často minul účinkem. Začátkem osmdesátých let, kdy Husákův režim starobním důchodcům zvýšil všem rázem důchody o 30 korun a kdy současně telekomunikace „upravily“ cenu místního hovoru na jednu korunu, vyprávěl se vtip: Proč komunisti důchodcům zvedli penze o 30 korun? To proto, aby mohli každý den na úřad zavolat, že jsou stále ještě na živu.
Veselí braši na Braniborské ulici v Postupimi – foto Ivan Štern
Sociální stát jako nástroj proti sociální vyloučenosti
Do konstrukce sociálního státu samozřejmě nepatřily pouze jednotlivá sociální opatření a zápas s nezaměstnaností. Najdeme tu celou řadu kroků, které vyvazují potřebné lidi (včetně jejich dětí) ze sociální vyloučenosti. Neodmyslitelný je i systém vstřícného a otevřeného vzdělávání. Má na paměti, že děti z vyloučených rodin často reprodukují sociální vyloučenost svých rodičů, tudíž rezignují na možnost se z takového údělu osvobodit. Nabízí proto celou řadu podpor a stipendií. Nezdráhá se ani měnit vnitřní uspořádání vzdělávacího systému tak, aby bylo co nejvíce přístupné i těm nejvíce vyloučeným a jejich vyloučenost znicotnilo.
Velkorysost vzdělávacího systému se projevovala kupříkladu tím, že školy (zejména univerzity) byly povinny přijmout každého, kdo o studium na škole projevil zájem. Mladí lidé té doby často studovali jimi vybrané obory s vědomím, že se v dané profesi na trhu práce možná neuplatní a že si budou muset nakonec osvojit profesi alternativní. Tržní kritérium přesto nebylo rozhodující. Díky této velkorysosti v Německu rostla obecná vzdělanost navzdory snahám řady konzervativců, kteří prosazovali výlučnou vazbu vzdělávání na potřeby trhu. Zrodily se do té doby neznámé pojmy: „fachidiot“ a „fachidiocie“. Popisovaly člověka, který je sice vynikajícím odborníkem ve své úzce pojaté profesi, avšak bez špetky obecného přesahu, a který díky takto zúženému vidění světa se stal snadno manipulovatelným a ovladatelným.
V druhé polovině 60. let, kdy přeplněnost škol byla už neudržitelná a z hlediska veřejných rozpočtů neufinancovatelná a kdy začaly proskakovat úvahy o zavedení tak zvaného numeru clausu, nebo-li uzavřeného počtu studentů pro daný obor, administrativně stanoveného, se numerus clausus stal jednou z příčin známých studentských revolt.
V komunistickém Československu numerus clausus byl běžným jevem. Úřady na základě údajně kvalifikovaného odhadu potřeb národního hospodářství stanovovaly každoročně horní hranici počtu studentů v jednotlivých oborech a školách. Zavedly proto velmi přísný a selektivní systém výběru jak na střední, tak i na vysoké školy. Na studia se díky tomu mnohdy nedostaly děti talentované, nemluvě už o dětech z prostředí sociálně vyloučených. Ve výsledku československá společnost vykazovala pozvolný, ale setrvalý pokles obecné vzdělanosti a s ní související i sestup vzdělanosti odborné.
V posledních letech v Německu jednou z účinných cest, jak vyvázat děti ze sociálně vyloučených prostředí, se jeví systém základních škol s celodenní péčí. Účinně neutralizuje neblahý vliv rodinného prostředí a je s to i v těchto dětech vytvořit trvalý vztah ke vzdělání. Otevírá jim prostor k dalšímu profesnímu růstu. Dnes v Německu mají proto děti školou povinné na docházku do základních škol s celodenní péčí ze zákona právní nárok.
V Československu na přelomu 50. a 60. let minulého století existovala v Praze Břevnově experimentální škola s celodenní péčí. Známá byla pod jménem Hviezdoslavova škola. Její výsledky už tehdy potvrzovaly to, co bylo podnětem k nedávno v Německu přijatého zákona o právním nároku dětí na výuku ve škole s celodenní péčí.
Kasselská výstava Documenta v roce 2012 – krejčovská dílna – foto Ivan Štern
Klausem vzývaný minimální stát vede k vykořenění lidí
Wilhelm Röpke napsal, že on a jeho přátelé, uvažující o humanizaci kapitalismu, „pochopili, že stát redukovaný na nočního vrátného mnoho nezmůže“ a že naopak „vede k vykořenění lidí, k prohloubení jejich bezmoci vůči ekonomice a zákonitě porušuje jejich základní práva“.
Čeští pravicoví politici po roce 1989 (zpravidla původně komunisté) si také říkali liberálové. Na rozdíl od Röpkeho neoliberálů prosazovali myšlenku malého a levného státu a sázeli na „neviditelnou ruku trhu“. Ve výsledku rozdíly v úsilí obou jsou více než patrné.
Zatímco Röpkeho neoliberálové díky koncepci sociálně-tržního hospodářství postavili Německo na nohy, na podloží inovativní průmyslové ekonomiky vybudovali silný a efektivní sociální stát a postarali se o vysokou míru vzdělanosti i následujících generací, Klausovi liberálové, sázejíce na neoliberalismus svého svérázného pojetí, ač jako Němci rovněž dostali do vínku vzdělané a řemeslně zdatné obyvatelstvo, zanechali po sobě zcela závislou, netvůrčí ekonomiku složenou z montoven, neúčinný sociální stát, který i to málo, čeho se mu dostane, umí jen efektivně zmarnit, a polovzdělané a řemeslně upadající obyvatelstvo.
Fatálním omylem Klausových liberálů bylo, že své pojetí státu vytrhali z kontextu tak, jak je vymezuje křesťanské učení, odvolávajíc se na „přirozený řád“. Pro křesťanské učení, jak se dočítáme k encyklice Rerum novarum, „není správné, aby občan nebo rodina byli pohlcováni státem; je spravedlivé, aby oběma zůstala možnost jednat svobodně, pokud to není v rozporu s obecným blahem nebo se tím někomu neděje křivda“ a že „ti, kdo vládnou, musejí dbát na to, aby hájili celek i jeho části“. Z důvodů zřejmých: „Celek proto, aby starost (vladařské moci) o obecné blaho byla pro ni nejen nejvyšším zákonem, nýbrž i veškerým jejím smyslem a účelem. Části pak (táž moc) musí hájit proto, že účelem správy státu podle přirozeného řádu není soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena, nýbrž občanů, jak shodně učí zdravý rozum i křesťanská víra“.
Nejsmutnějším výsledkem správy státu Klausovými liberály (ale i nakonec Zemanovými rádoby sociálními demokraty) na rozdíl od německých demokratů křesťanských (ale nakonec i německých demokratů sociálních) byl pravý opak toho, co postuluje křesťanské učení. V Česku se „účelem správy státu“ naopak stal, jak před více než 100 lety prozíravě varuje sociální encyklika papeže Lva XIII., „soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena“. I to je jeden z důvodů, proč proti vyspělému Západu Česko i po více než 30 letech svobody a nezávislosti civilizačně zaostává.
Kasselská výstava Documenta v roce 2012 – hodiny v zámeckém parku – foto Ivan Štern
Závěrem
Účinnost sociálně-tržního hospodářství v posledních letech ztrácí na síle díky postupně oligarchizaci a internacionalizaci základních větví obchodu, služeb a průmyslu. Trhy silně podléhají kartelizaci. Dosavadní cenové teorie, založené na mezním užitku selhávají. Mezinárodní kartely své ceny, založené na nákladovém principu, trhům diktují. Síla poptávky, ať rostoucí či klesající už nehraje (s výjimkou některých lokálních trhů) tak podstatnou roli. Svět ovládá nepatrná menšina pohádkově bohatých jedinců, zatímco zbytek světa se dělí o to, spadne na podlahu se stolu hojnosti. Sociální nůžky se nebezpečně rozevírají a nabízejí chytlavou argumentaci různým populistům. Ohrožují už i samotnou demokracii.
Uvedený trend se nevyhnul pomalu jediné zemi v Evropě, jinak se pyšnící demokratickou a svobodomyslnou tradicí. Postihl i Spojené státy, donedávna považované za nezpochybnitelný maják demokracie. Na příkladu Číny kapitalismus naproti tomu dokazuje, že je schopen si nejen ochočit diktaturu, ale s ní setrvávat ve velice plodné symbióze tak, jak už o tom psal ve 20. letech minulého století G.K. Chesterton.
O to významněji zaznívá poselství Röpkeho neoliberálů a jejich koncepce sociálně-tržního hospodářství. Sází na silný a sociálně vstřícný stát, na růst vzdělanosti, na státem organizovanou podporu vědeckého výzkumu a malého a středního podnikání. Ne náhodou se sociálně-tržní hospodářství stalo metou, k níž dnes hodlá spět i sama Evropská unie, chce-li si zachovat demokratický ráz. S ním totiž stojí i padá.
Text vznikl díky finanční podpoře NADAČNÍHO FONDU NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY.
Bývalá cihelna v berlínské Tunnelstrasse – foto Ivan Štern
[1] Český pojem „skopčáci“ označuje Němce žijící kdysi na svazích českých hor (Jizerské hory, Krkonoše), kteří se živili domácími pracemi (ruční tkaní látek, ražba knoflíků z dodané skelné hmoty apod.). Hotové dílo pak nosívali faktorovi „s kopce“ dolů, do údolí (proto „skopčáci“), kde se nacházela zpravidla mateřská fabrika – sklárna, textilka.
[2] Podrobně se touto otázkou zabývá Manifest radikálního liberalismu z pera autorů Jiřího Pehe a Jana Šterna
První díl seriálu „Má sociální systém zaopatřovat, anebo stavět na nohy?“ si můžete přečíst zde.
publikováno: 24. 5. 2023